Nové předpisy

Zákoník práce 2012 - zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce - Hlava 2. § 156 - § 172 Poskytnutí cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatele, který není státem, územním samosprávným celkem, státním fondem, příspěvkovou organizací, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů nebo školskou právnickou osobou zřízenou podle školského zákona

HLAVA II

   POSKYTNUTÍ  CESTOVNÍCH  NÁHRAD  ZAMĚSTNANCI  ZAMĚSTNAVATELE, KTERÝ NENÍ
   UVEDEN V § 109 ODST. 3

   Díl 1

   Cestovní  náhrady  při  pracovní  cestě  nebo při cestě mimo pravidelné
   pracoviště

   § 156

   Druhy cestovních náhrad

   (1)   Zaměstnavatel  uvedený  v  této  hlavě  je  povinen  za  podmínek
   stanovených  v  této  hlavě  poskytnout  zaměstnanci při pracovní cestě
   náhradu

   a) jízdních výdajů,

   b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,

   c) výdajů za ubytování,

   d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen "stravné"),

   e) nutných vedlejších výdajů.

   (2)  Pro  účely  poskytování  cestovních  náhrad  se  za pracovní cestu
   považuje i cesta uvedená v § 152 písm. b) a c).

   (3)  Zaměstnavatel  může zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů,
   za  cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v
   souladu s § 152.

   Náhrada jízdních výdajů

   § 157

   (1)  Náhrada  jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního
   prostředku   dálkové  přepravy  a  taxislužby  přísluší  zaměstnanci  v
   prokázané výši.

   (2)  Použije-li  zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele místo určeného
   hromadného   dopravního   prostředku  dálkové  přepravy  jiný  dopravní
   prostředek,  včetně  silničního  motorového vozidla, s výjimkou vozidla
   poskytnutého  zaměstnavatelem,  přísluší  mu náhrada jízdních výdajů ve
   výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný dopravní prostředek.

   (3)  Použije-li  zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové
   vozidlo,  s  výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu
   za  každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou
   pohonnou hmotu.

   (4) Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí nejméně u

   a) jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,

   b) osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč.

   při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel sazbu
   základní  náhrady  za  1  km  jízdy  zvýší  nejméně  o 15 %. Tato sazba
   základní  náhrady se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním
   předpisem vydaným podle § 189.

   (5)  Základní  náhrada  u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů
   přísluší  zaměstnanci  nejméně  ve  výši  dvojnásobku sazby stanovené v
   odstavci 4 písm. b).

   § 158

   (1)   Nebyla-li  výše  sazby  základní  náhrady  sjednána  nebo  určena
   zaměstnavatelem  před  vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší
   zaměstnanci sazba základní náhrady podle § 157 odst. 4 a 5.

   (2) Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu určí zaměstnavatel násobkem
   ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty.

   (3)  Cenu  pohonné  hmoty  prokazuje  zaměstnanec dokladem o nákupu, ze
   kterého   je   patrná   souvislost   s  pracovní  cestou.  Prokazuje-li
   zaměstnanec  cenu pohonné hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých
   je  patrná souvislost s pracovní cestou, vypočítá se cena pohonné hmoty
   pro  určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem prokázaných
   cen.  Jestliže  zaměstnanec  hodnověrným  způsobem  cenu  pohonné hmoty
   zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady
   průměrnou  cenu  příslušné  pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním
   předpisem vydaným podle § 189.

   (4)  Spotřebu  pohonné  hmoty  silničního  motorového  vozidla vypočítá
   zaměstnavatel  z  údajů  o  spotřebě  uvedených  v  technickém  průkazu
   použitého   vozidla,   které   je  zaměstnanec  povinen  zaměstnavateli
   předložit.  Jestliže  technický  průkaz  vozidla tyto údaje neobsahuje,
   přísluší  zaměstnanci  náhrada  výdajů  za  pohonné  hmoty,  jen  pokud
   spotřebu  pohonné  hmoty  prokáže  technickým průkazem vozidla shodného
   typu  se  shodným  objemem  válců.  Při  určení  spotřeby pohonné hmoty
   použije  zaměstnavatel  údaj  o  spotřebě  pro kombinovaný provoz podle
   norem  Evropské  unie.  Není-li tento údaj v technickém průkazu uveden,
   vypočítá  zaměstnavatel  spotřebu  pohonné  hmoty  vozidla aritmetickým
   průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených.

   § 159

   (1)  Náhrada  jízdních  výdajů  za  použití  místní  hromadné dopravy v
   souladu  s  určenými  podmínkami  pracovní cesty přísluší zaměstnanci v
   prokázané  výši; tato náhrada náleží zaměstnanci i vedle náhrad podle §
   157 odst. 1 až 3.

   (2)  Při  poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné
   dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno
   místo  výkonu  práce,  zaměstnavatel  poskytne  tuto  náhradu  ve  výši
   odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by
   zaměstnanec  musel  jízdní  výdaje  prokazovat. Náhrada jízdních výdajů
   zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití
   místní   hromadné  dopravy  způsobem,  na  který  zaměstnanec  finančně
   nepřispívá.

   § 160

   Za   použití  dopravního  prostředku  po  ukončení  předem  dohodnutého
   přerušení  pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již
   nenásleduje  výkon  práce, je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci
   náhradu  jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v
   případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Obdobně se postupuje
   při  předem  dohodnutém  přerušení  pracovní  cesty  z důvodu na straně
   zaměstnance před výkonem práce.

   § 161

   Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny

   (1)  Trvá-li  pracovní  cesta  déle  než  7  kalendářních dnů, přísluší
   zaměstnanci  náhrada  jízdních  výdajů  k návštěvě člena rodiny do jeho
   bydliště  nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a
   zpět  ve  výši  a  za  shodných  podmínek jako v § 157 až 160 s tím, že
   zaměstnavatel  poskytne  zaměstnanci  náhradu jízdních výdajů nejvýše v
   částce   odpovídající  jízdním  výdajům  do  místa  výkonu  práce  nebo
   pravidelného  pracoviště  anebo  bydliště  na území České republiky. Za
   limitující   se  přitom  považuje  částka,  která  je  pro  zaměstnance
   nejvýhodnější.

   (2) Při použití letecké přepravy hradí zaměstnavatel zaměstnanci jízdní
   výdaje k návštěvě člena rodiny pouze ve výši odpovídající ceně jízdného
   silničního  nebo  železničního  dopravního prostředku dálkové přepravy,
   který určí zaměstnavatel. Ustanovení odstavce 1 platí i zde.

   (3)   Náhradu   jízdních   výdajů  k  návštěvě  člena  rodiny  poskytne
   zaměstnavatel  nejdéle  v  průběhu  čtvrtého  týdne od počátku pracovní
   cesty  nebo  od  minulé návštěvy člena rodiny, pokud se se zaměstnancem
   nedohodne na době kratší.

   § 162

   Náhrada výdajů za ubytování

   (1) Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v
   souladu   s   podmínkami   pracovní   cesty,   a  to  ve  výši,  kterou
   zaměstnavateli   prokáže.   Po   dobu   návštěvy   člena  rodiny  hradí
   zaměstnavatel   zaměstnanci  prokázané  výdaje  za  ubytování  pouze  v
   případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní cesty
   nebo ubytovacích služeb zachovat.

   (2)  Po  dobu  předem  dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na
   straně  zaměstnance  není  zaměstnavatel  povinen  zaměstnanci  náhradu
   výdajů za ubytování poskytnout, i když musel po tuto dobu zaměstnanec s
   ohledem  na  podmínky  pracovní  cesty  nebo ubytovací služby výdaje za
   ubytování uhradit.

   § 163

   Stravné

   (1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné
   nejméně ve výši

   a) 64 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

   b)  96  Kč,  trvá-li  pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18
   hodin,

   c) 151 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

   Tato  výše  stravného  se  mění  v  závislosti na vývoji cen prováděcím
   právním předpisem vydaným podle § 189.

   (2) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má
   charakter  snídaně,  oběda  nebo  večeře, na které zaměstnanec finančně
   nepřispívá  (dále  jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné
   snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu

   a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

   b)  35  %  stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle
   však 18 hodin,

   c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

   (3)  Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na
   pracovní  cestu  vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší
   zaměstnanci  stravné  podle  odstavce 1. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo
   neurčí  před  vysláním  zaměstnance  nižší  hodnotu  snížení stravného,
   přísluší  zaměstnanci  stravné  snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v
   odstavci 2.

   (4) Při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí od
   odděleného  posuzování  doby  trvání  pracovní cesty v kalendářním dnu,
   je-li to pro zaměstnance výhodnější.

   (5)  Po  dobu  návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
   pracovní  cesty  z  důvodů  na  straně  zaměstnance stravné zaměstnanci
   nepřísluší.  Doba  rozhodná  pro  právo na stravné před návštěvou člena
   rodiny nebo dohodnutým přerušením pracovní cesty končí ukončením výkonu
   práce,  nebo  jiným  předem  dohodnutým  způsobem,  a po návštěvě člena
   rodiny  nebo  přerušení  pracovní  cesty z důvodů na straně zaměstnance
   začíná  současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým
   způsobem.

   (6) Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště,
   které   je  odlišné  od  jeho  místa  výkonu  práce  nebo  pravidelného
   pracoviště, přísluší mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a
   zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.

   (7)  Důvody  pro neposkytnutí stravného stanovené v odstavcích 5 a 6 je
   zakázáno rozšiřovat.

   § 164

   Náhrada nutných vedlejších výdajů

   Zaměstnanci  přísluší  náhrada  nutných  vedlejších  výdajů,  které  mu
   vzniknou  v  přímé  souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou
   zaměstnavateli  prokáže.  Nemůže-li  zaměstnanec  výši výdajů prokázat,
   přísluší  mu  náhrada  odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a
   místě konání pracovní cesty.

   Díl 2

   Náhrady při přeložení a dočasném přiděleníí

   § 165

   (1)   Je-li   zaměstnanec  přeložen  nebo  dočasně  přidělen  k  jinému
   zaměstnavateli  do  jiného  místa  výkonu  práce,  než  bylo sjednáno v
   pracovní  smlouvě,  které  je současně odlišné od bydliště zaměstnance,
   přísluší  mu  náhrady ve výši a za podmínek stanovených v § 157 až 164.
   Jestliže  se zaměstnanec denně vrací do bydliště, doba strávená v tomto
   místě se nezapočítává do doby rozhodné pro poskytování stravného.

   (2) Zaměstnanci, který pobírá stravné podle odstavce 1 a je v téže době
   vyslán na pracovní cestu mimo místo přeložení nebo dočasného přidělení,
   přísluší stravné, které je pro zaměstnance výhodnější. Ostatní cestovní
   náhrady přísluší zaměstnanci jako při pracovní cestě.

   Díl 3

   Cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě

   § 166

   Druhy cestovních náhrad

   (1)  Zaměstnavatel  je  povinen za podmínek dále stanovených poskytnout
   zaměstnanci  stravné  ve  výši  a  za  podmínek  stanovených v § 163, s
   výjimkou odstavce 4, a náhradu

   a) jízdních výdajů,

   b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,

   c) výdajů za ubytování,

   d) stravovacích výdajů v cizí měně (dále jen "zahraniční stravné"),

   e) nutných vedlejších výdajů.

   (2)   Zaměstnavatel  může  při  zahraniční  pracovní  cestě  poskytnout
   zaměstnanci i další cestovní náhrady.

   § 167

   Náhrada jízdních výdajů

   Náhrada  jízdních  výdajů  přísluší  zaměstnanci  ve výši a za podmínek
   stanovených  v § 157 až 160 s tím, že náhradu za spotřebovanou pohonnou
   hmotu v cizí měně a doložené ceně je povinen uhradit pouze za kilometry
   ujeté  mimo území České republiky. Nemá-li z vážných důvodů zaměstnanec
   doklad  o  nákupu  pohonné  hmoty  mimo  území České republiky, může mu
   zaměstnavatel poskytnout náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí
   měně  i  na  základě jeho prohlášení o skutečně vynaložené ceně pohonné
   hmoty a důvodech jejího nedoložení.

   § 168

   Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny

   Trvá-li  zahraniční  pracovní cesta déle než 1 měsíc a byla-li návštěva
   člena   rodiny  zaměstnavatelem  sjednána  nebo  určena  před  vysláním
   zaměstnance  na zahraniční pracovní cestu, přísluší zaměstnanci náhrada
   jízdních  výdajů  k  návštěvě  člena  rodiny  do jeho bydliště, nebo do
   jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět podle § 167,
   nejvýše  však  v  částce  odpovídající  jízdním výdajům do místa výkonu
   práce  nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště zaměstnance na území
   České  republiky.  Za  limitní  se přitom považuje částka, která je pro
   zaměstnance nejvýhodnější.

   § 169

   Náhrada výdajů za ubytování

   Zaměstnanci  přísluší  náhrada  výdajů  za ubytování, které vynaložil v
   souladu s podmínkami zahraniční pracovní cesty, a to podle § 162.

   § 170

   Zahraniční stravné

   (1)  Zaměstnanci  přísluší  při  zahraniční  pracovní  cestě zahraniční
   stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

   (2)  Sjedná-li  zaměstnavatel  nebo  určí  před vysláním zaměstnance na
   zahraniční  pracovní  cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí
   tato  základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím
   k  podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75
   %  a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní
   sazby  zahraničního  stravného  stanovené pro příslušný stát prováděcím
   právním   předpisem   vydaným   podle  §  189.  Jestliže  zaměstnavatel
   nepostupuje  podle  věty  první,  určí zaměstnanci zahraniční stravné z
   výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním
   předpisem  vydaným  podle  §  189.  Výši  zahraničního  stravného  určí
   zaměstnavatel  ze  základní  sazby zahraničního stravného sjednané nebo
   stanovené  pro  stát,  ve  kterém  zaměstnanec stráví v kalendářním dni
   nejvíce času.

   (3)  Zaměstnanci  přísluší  zahraniční  stravné  ve výši základní sazby
   podle  odstavce  2,  jestliže  doba strávená mimo území České republiky
   trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12
   hodin,  nejvýše  však  18  hodin,  poskytne  zaměstnavatel  zaměstnanci
   zahraniční   stravné  ve  výši  dvou  třetin  této  sazby  zahraničního
   stravného,  a  ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného,
   trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak
   alespoň  1  hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za
   cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176.
   Trvá-li  doba  strávená  mimo  území České republiky méně než 1 hodinu,
   zahraniční stravné se neposkytuje.

   (4)  Doby  strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu a
   déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni,
   se  pro  účely zahraničního stravného sčítají. Doby, za které nevznikne
   zaměstnanci  právo  na  zahraniční  stravné,  se  připočítávají  k době
   rozhodné pro poskytnutí stravného podle § 163.

   (5)  Bylo-li  zaměstnanci  během  zahraniční  pracovní cesty poskytnuto
   bezplatné  jídlo,  přísluší  zaměstnanci  zahraniční  stravné  ve  výši
   základní sazby snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu

   a) 70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné v třetinové
   výši základní sazby,

   b)  35  %  zahraničního  stravného,  jde-li  o  zahraniční  stravné  ve
   dvoutřetinové výši základní sazby,

   c)  25  %  zahraničního  stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši
   základní sazby.
   Nesjedná-li zaměstnavatel nižší hodnotu snížení zahraničního stravného,
   nebo  ji neurčí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu,
   přísluší  zaměstnanci  zahraniční  stravné  snížené  o nejvyšší hodnotu
   stanovenou ve větě první.

   (6)  Po  dobu  návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
   zahraniční  pracovní  cesty  z  důvodů na straně zaměstnance zahraniční
   stravné  zaměstnanci  nepřísluší. Doba rozhodná pro právo na zahraniční
   stravné   před   návštěvou  člena  rodiny  nebo  dohodnutým  přerušením
   zahraniční   pracovní  cesty  z  důvodu  na  straně  zaměstnance  končí
   ukončením  výkonu  práce,  nebo  jiným předem dohodnutým způsobem, a po
   návštěvě člena rodiny nebo přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů
   na  straně  zaměstnance  začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo
   jiným předem dohodnutým způsobem.

   (7)  Je-li  zaměstnanec  vyslán  na  zahraniční pracovní cestu do svého
   bydliště,  přísluší  mu  stravné a zahraniční stravné pouze za cestu do
   bydliště  a zpět, za cesty k výkonu práce a zpět a za dobu výkonu práce
   v tomto místě.

   (8)   Důvody   pro  neposkytnutí  zahraničního  stravného  stanovené  v
   odstavcích 6 a 7 je zakázáno rozšiřovat.

   § 171

   Náhrada nutných vedlejších výdajů

   Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů podle § 164.

   Díl 4

   Náhrady při výkonu práce v zahraničí

   § 172

   Bylo-li  sjednáno místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště
   mimo  území  České republiky, přísluší zaměstnanci za dny první cesty z
   České  republiky  do  místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a
   zpět  cestovní  náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Jestliže se
   zaměstnancem   cestuje  se  souhlasem  zaměstnavatele  i  člen  rodiny,
   přísluší  zaměstnanci  i  náhrada  prokázaných  jízdních, ubytovacích a
   nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto členu rodiny.