HLAVA II
POSKYTNUTÍ CESTOVNÍCH NÁHRAD ZAMĚSTNANCI ZAMĚSTNAVATELE, KTERÝ NENÍ
UVEDEN V § 109 ODST. 3
Díl 1
Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pravidelné
pracoviště
§ 156
Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek
stanovených v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě
náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen "stravné"),
e) nutných vedlejších výdajů.
(2) Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu
považuje i cesta uvedená v § 152 písm. b) a c).
(3) Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů,
za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v
souladu s § 152.
Náhrada jízdních výdajů
§ 157
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního
prostředku dálkové přepravy a taxislužby přísluší zaměstnanci v
prokázané výši.
(2) Použije-li zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele místo určeného
hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy jiný dopravní
prostředek, včetně silničního motorového vozidla, s výjimkou vozidla
poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu náhrada jízdních výdajů ve
výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný dopravní prostředek.
(3) Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové
vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu
za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou
pohonnou hmotu.
(4) Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí nejméně u
a) jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,
b) osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč.
při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel sazbu
základní náhrady za 1 km jízdy zvýší nejméně o 15 %. Tato sazba
základní náhrady se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním
předpisem vydaným podle § 189.
(5) Základní náhrada u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů
přísluší zaměstnanci nejméně ve výši dvojnásobku sazby stanovené v
odstavci 4 písm. b).
§ 158
(1) Nebyla-li výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena
zaměstnavatelem před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší
zaměstnanci sazba základní náhrady podle § 157 odst. 4 a 5.
(2) Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu určí zaměstnavatel násobkem
ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty.
(3) Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze
kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Prokazuje-li
zaměstnanec cenu pohonné hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých
je patrná souvislost s pracovní cestou, vypočítá se cena pohonné hmoty
pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem prokázaných
cen. Jestliže zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty
zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady
průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním
předpisem vydaným podle § 189.
(4) Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla vypočítá
zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu
použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli
předložit. Jestliže technický průkaz vozidla tyto údaje neobsahuje,
přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud
spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného
typu se shodným objemem válců. Při určení spotřeby pohonné hmoty
použije zaměstnavatel údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle
norem Evropské unie. Není-li tento údaj v technickém průkazu uveden,
vypočítá zaměstnavatel spotřebu pohonné hmoty vozidla aritmetickým
průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených.
§ 159
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v
souladu s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v
prokázané výši; tato náhrada náleží zaměstnanci i vedle náhrad podle §
157 odst. 1 až 3.
(2) Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné
dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno
místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši
odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by
zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat. Náhrada jízdních výdajů
zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití
místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně
nepřispívá.
§ 160
Za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého
přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již
nenásleduje výkon práce, je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci
náhradu jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v
případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Obdobně se postupuje
při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodu na straně
zaměstnance před výkonem práce.
§ 161
Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
(1) Trvá-li pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů, přísluší
zaměstnanci náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho
bydliště nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a
zpět ve výši a za shodných podmínek jako v § 157 až 160 s tím, že
zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů nejvýše v
částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo
pravidelného pracoviště anebo bydliště na území České republiky. Za
limitující se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance
nejvýhodnější.
(2) Při použití letecké přepravy hradí zaměstnavatel zaměstnanci jízdní
výdaje k návštěvě člena rodiny pouze ve výši odpovídající ceně jízdného
silničního nebo železničního dopravního prostředku dálkové přepravy,
který určí zaměstnavatel. Ustanovení odstavce 1 platí i zde.
(3) Náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny poskytne
zaměstnavatel nejdéle v průběhu čtvrtého týdne od počátku pracovní
cesty nebo od minulé návštěvy člena rodiny, pokud se se zaměstnancem
nedohodne na době kratší.
§ 162
Náhrada výdajů za ubytování
(1) Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v
souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou
zaměstnavateli prokáže. Po dobu návštěvy člena rodiny hradí
zaměstnavatel zaměstnanci prokázané výdaje za ubytování pouze v
případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní cesty
nebo ubytovacích služeb zachovat.
(2) Po dobu předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na
straně zaměstnance není zaměstnavatel povinen zaměstnanci náhradu
výdajů za ubytování poskytnout, i když musel po tuto dobu zaměstnanec s
ohledem na podmínky pracovní cesty nebo ubytovací služby výdaje za
ubytování uhradit.
§ 163
Stravné
(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné
nejméně ve výši
a) 64 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 96 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18
hodin,
c) 151 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189.
(2) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má
charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně
nepřispívá (dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné
snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle
však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(3) Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na
pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší
zaměstnanci stravné podle odstavce 1. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo
neurčí před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení stravného,
přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v
odstavci 2.
(4) Při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí od
odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu,
je-li to pro zaměstnance výhodnější.
(5) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance stravné zaměstnanci
nepřísluší. Doba rozhodná pro právo na stravné před návštěvou člena
rodiny nebo dohodnutým přerušením pracovní cesty končí ukončením výkonu
práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem, a po návštěvě člena
rodiny nebo přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance
začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým
způsobem.
(6) Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště,
které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného
pracoviště, přísluší mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a
zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.
(7) Důvody pro neposkytnutí stravného stanovené v odstavcích 5 a 6 je
zakázáno rozšiřovat.
§ 164
Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu
vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou
zaměstnavateli prokáže. Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat,
přísluší mu náhrada odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a
místě konání pracovní cesty.
Díl 2
Náhrady při přeložení a dočasném přiděleníí
§ 165
(1) Je-li zaměstnanec přeložen nebo dočasně přidělen k jinému
zaměstnavateli do jiného místa výkonu práce, než bylo sjednáno v
pracovní smlouvě, které je současně odlišné od bydliště zaměstnance,
přísluší mu náhrady ve výši a za podmínek stanovených v § 157 až 164.
Jestliže se zaměstnanec denně vrací do bydliště, doba strávená v tomto
místě se nezapočítává do doby rozhodné pro poskytování stravného.
(2) Zaměstnanci, který pobírá stravné podle odstavce 1 a je v téže době
vyslán na pracovní cestu mimo místo přeložení nebo dočasného přidělení,
přísluší stravné, které je pro zaměstnance výhodnější. Ostatní cestovní
náhrady přísluší zaměstnanci jako při pracovní cestě.
Díl 3
Cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě
§ 166
Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel je povinen za podmínek dále stanovených poskytnout
zaměstnanci stravné ve výši a za podmínek stanovených v § 163, s
výjimkou odstavce 4, a náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) stravovacích výdajů v cizí měně (dále jen "zahraniční stravné"),
e) nutných vedlejších výdajů.
(2) Zaměstnavatel může při zahraniční pracovní cestě poskytnout
zaměstnanci i další cestovní náhrady.
§ 167
Náhrada jízdních výdajů
Náhrada jízdních výdajů přísluší zaměstnanci ve výši a za podmínek
stanovených v § 157 až 160 s tím, že náhradu za spotřebovanou pohonnou
hmotu v cizí měně a doložené ceně je povinen uhradit pouze za kilometry
ujeté mimo území České republiky. Nemá-li z vážných důvodů zaměstnanec
doklad o nákupu pohonné hmoty mimo území České republiky, může mu
zaměstnavatel poskytnout náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí
měně i na základě jeho prohlášení o skutečně vynaložené ceně pohonné
hmoty a důvodech jejího nedoložení.
§ 168
Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
Trvá-li zahraniční pracovní cesta déle než 1 měsíc a byla-li návštěva
člena rodiny zaměstnavatelem sjednána nebo určena před vysláním
zaměstnance na zahraniční pracovní cestu, přísluší zaměstnanci náhrada
jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště, nebo do
jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět podle § 167,
nejvýše však v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu
práce nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště zaměstnance na území
České republiky. Za limitní se přitom považuje částka, která je pro
zaměstnance nejvýhodnější.
§ 169
Náhrada výdajů za ubytování
Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v
souladu s podmínkami zahraniční pracovní cesty, a to podle § 162.
§ 170
Zahraniční stravné
(1) Zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční
stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.
(2) Sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na
zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí
tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím
k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75
% a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní
sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel
nepostupuje podle věty první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z
výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním
předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného určí
zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo
stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni
nejvíce času.
(3) Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby
podle odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky
trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12
hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci
zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního
stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného,
trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak
alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za
cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176.
Trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu,
zahraniční stravné se neposkytuje.
(4) Doby strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu a
déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni,
se pro účely zahraničního stravného sčítají. Doby, za které nevznikne
zaměstnanci právo na zahraniční stravné, se připočítávají k době
rozhodné pro poskytnutí stravného podle § 163.
(5) Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto
bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši
základní sazby snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné v třetinové
výši základní sazby,
b) 35 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve
dvoutřetinové výši základní sazby,
c) 25 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši
základní sazby.
Nesjedná-li zaměstnavatel nižší hodnotu snížení zahraničního stravného,
nebo ji neurčí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu,
přísluší zaměstnanci zahraniční stravné snížené o nejvyšší hodnotu
stanovenou ve větě první.
(6) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance zahraniční
stravné zaměstnanci nepřísluší. Doba rozhodná pro právo na zahraniční
stravné před návštěvou člena rodiny nebo dohodnutým přerušením
zahraniční pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance končí
ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem, a po
návštěvě člena rodiny nebo přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů
na straně zaměstnance začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo
jiným předem dohodnutým způsobem.
(7) Je-li zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu do svého
bydliště, přísluší mu stravné a zahraniční stravné pouze za cestu do
bydliště a zpět, za cesty k výkonu práce a zpět a za dobu výkonu práce
v tomto místě.
(8) Důvody pro neposkytnutí zahraničního stravného stanovené v
odstavcích 6 a 7 je zakázáno rozšiřovat.
§ 171
Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů podle § 164.
Díl 4
Náhrady při výkonu práce v zahraničí
§ 172
Bylo-li sjednáno místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště
mimo území České republiky, přísluší zaměstnanci za dny první cesty z
České republiky do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a
zpět cestovní náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Jestliže se
zaměstnancem cestuje se souhlasem zaměstnavatele i člen rodiny,
přísluší zaměstnanci i náhrada prokázaných jízdních, ubytovacích a
nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto členu rodiny.
