HLAVA II
POSKYTNUTÍ CESTOVNÍCH NÁHRAD ZAMĚSTNANCI ZAMĚSTNAVATELE, KTERÝ NENÍ UVEDEN
V § 109 ODST. 3
Díl 1
Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pravidelné pracoviště
§ 156
Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek stanovených
v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů
za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen "stravné"),
e) nutných vedlejších
výdajů.
(2) Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje
i cesta uvedená v § 152 písm. b) a c).
(3) Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů,
za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s
§ 152.
Náhrada jízdních výdajů
§ 157
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního
prostředku dálkové přepravy a taxislužby přísluší zaměstnanci v prokázané výši.
(2) Použije-li zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele místo určeného
hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy jiný dopravní prostředek, včetně
silničního motorového vozidla, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší
mu náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný
dopravní prostředek.
(3) Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové
vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu za každý 1
km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu.
(4) Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí nejméně u
a) jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,
b) osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč.
při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel
sazbu základní náhrady za 1 km jízdy zvýší nejméně o 15 %. Tato sazba základní náhrady
se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
(5) Základní náhrada u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů
přísluší zaměstnanci nejméně ve výši dvojnásobku sazby stanovené v odstavci 4 písm.
b).
§ 158
(1) Nebyla-li výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena zaměstnavatelem
před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší zaměstnanci sazba základní
náhrady podle § 157 odst. 4 a 5.
(2) Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu určí zaměstnavatel násobkem
ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty.
(3) Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze
kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Prokazuje-li zaměstnanec cenu pohonné
hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých je patrná souvislost s pracovní cestou,
vypočítá se cena pohonné hmoty pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem
prokázaných cen. Jestliže zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli
neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné
pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
(4) Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla vypočítá
zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla,
které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. Jestliže technický průkaz
vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty,
jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu
se shodným objemem válců. Při určení spotřeby pohonné hmoty použije zaměstnavatel
údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie. Není-li tento údaj
v technickém průkazu uveden, vypočítá zaměstnavatel spotřebu pohonné hmoty vozidla
aritmetickým průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených.
§ 159
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v souladu
s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v prokázané výši; tato
náhrada náleží zaměstnanci i vedle náhrad podle § 157 odst. 1 až 3.
(2) Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné
dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu
práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné
v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.
Náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci
použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá.
§ 160
Za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení
pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce,
je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci náhradu jízdních výdajů pouze do výše,
která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo.
Obdobně se postupuje při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodu na straně
zaměstnance před výkonem práce.
§ 161
Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
(1) Trvá-li pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů, přísluší zaměstnanci
náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště nebo do jiného předem
dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět ve výši a za shodných podmínek jako
v § 157 až 160 s tím, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů
nejvýše v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo pravidelného
pracoviště anebo bydliště na území České republiky. Za limitující se přitom považuje
částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.
(2) Při použití letecké přepravy hradí zaměstnavatel zaměstnanci jízdní
výdaje k návštěvě člena rodiny pouze ve výši odpovídající ceně jízdného silničního
nebo železničního dopravního prostředku dálkové přepravy, který určí zaměstnavatel.
Ustanovení odstavce 1 platí i zde.
(3) Náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny poskytne zaměstnavatel
nejdéle v průběhu čtvrtého týdne od počátku pracovní cesty nebo od minulé návštěvy
člena rodiny, pokud se se zaměstnancem nedohodne na době kratší.
§ 162
Náhrada výdajů za ubytování
(1) Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil
v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Po dobu návštěvy člena rodiny hradí zaměstnavatel zaměstnanci prokázané výdaje za
ubytování pouze v případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní
cesty nebo ubytovacích služeb zachovat.
(2) Po dobu předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na
straně zaměstnance není zaměstnavatel povinen zaměstnanci náhradu výdajů za ubytování
poskytnout, i když musel po tuto dobu zaměstnanec s ohledem na podmínky pracovní
cesty nebo ubytovací služby výdaje za ubytování uhradit.
§ 163
Stravné
(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci
stravné nejméně ve výši
a) 67 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 102 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 160 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189.
(2) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo,
které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá
(dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné
jídlo až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle
však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(3) Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance
na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci
stravné podle odstavce 1. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance
nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší
hodnotu stanovenou v odstavci 2.
(4) Při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí
od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro
zaměstnance výhodnější.
(5) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance stravné zaměstnanci nepřísluší. Doba
rozhodná pro právo na stravné před návštěvou člena rodiny nebo dohodnutým přerušením
pracovní cesty končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem,
a po návštěvě člena rodiny nebo přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance
začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
(6) Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště,
které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší
mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a zpět a za dobu výkonu práce v
tomto místě.
(7) Důvody pro neposkytnutí stravného stanovené v odstavcích 5 a 6
je zakázáno rozšiřovat.
§ 164
Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou
v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, přísluší mu náhrada odpovídající ceně
věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty.
Díl 2
Náhrady při přeložení a dočasném přiděleníí
§ 165
(1) Je-li zaměstnanec přeložen nebo dočasně přidělen k jinému zaměstnavateli
do jiného místa výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, které je současně
odlišné od bydliště zaměstnance, přísluší mu náhrady ve výši a za podmínek stanovených
v § 157 až 164. Jestliže se zaměstnanec denně vrací do bydliště, doba strávená v
tomto místě se nezapočítává do doby rozhodné pro poskytování stravného.
(2) Zaměstnanci, který pobírá stravné podle odstavce 1 a je v téže době
vyslán na pracovní cestu mimo místo přeložení nebo dočasného přidělení, přísluší
stravné, které je pro zaměstnance výhodnější. Ostatní cestovní náhrady přísluší zaměstnanci
jako při pracovní cestě.
Díl 3
Cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě
§ 166
Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel je povinen za podmínek dále stanovených poskytnout
zaměstnanci stravné ve výši a za podmínek stanovených v §
163, s výjimkou odstavce 4, a náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů
za ubytování,
d) stravovacích výdajů v cizí měně (dále jen "zahraniční stravné"),
e)
nutných vedlejších výdajů.
(2) Zaměstnavatel může při zahraniční pracovní cestě poskytnout zaměstnanci
i další cestovní náhrady.
§ 167
Náhrada jízdních výdajů
Náhrada jízdních výdajů přísluší zaměstnanci ve výši a za podmínek stanovených
v § 157 až 160 s tím, že náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí měně a doložené
ceně je povinen uhradit pouze za kilometry ujeté mimo území České republiky. Nemá-li
z vážných důvodů zaměstnanec doklad o nákupu pohonné hmoty mimo území České republiky,
může mu zaměstnavatel poskytnout náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí měně
i na základě jeho prohlášení o skutečně vynaložené ceně pohonné hmoty a důvodech
jejího nedoložení.
§ 168
Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
Trvá-li zahraniční pracovní cesta déle než 1 měsíc a byla-li návštěva
člena rodiny zaměstnavatelem sjednána nebo určena před vysláním zaměstnance na zahraniční
pracovní cestu, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
do jeho bydliště, nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět
podle §
167, nejvýše však v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo
pravidelného pracoviště anebo bydliště zaměstnance na území České republiky. Za limitní
se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.
§ 169
Náhrada výdajů za ubytování
Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v
souladu s podmínkami zahraniční pracovní cesty, a to podle § 162.
§ 170
Zahraniční stravné
(1) Zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné
v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.
(2) Sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční
pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit
v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty
a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby
nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel nepostupuje podle věty
první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného
stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného
určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené
pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.
(3) Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle
odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním
dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin,
poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby
zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného,
trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1
hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České
republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176. Trvá-li doba strávená mimo území
České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje.
(4) Doby strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu
a déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni, se pro
účely zahraničního stravného sčítají. Doby, za které nevznikne zaměstnanci právo
na zahraniční stravné, se připočítávají k době rozhodné pro poskytnutí stravného
podle § 163.
(5) Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto
bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši základní sazby snížené
za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční
stravné v třetinové výši základní sazby,
b) 35 % zahraničního stravného, jde-li o
zahraniční stravné ve dvoutřetinové výši základní sazby,
c) 25 % zahraničního stravného,
jde-li o zahraniční stravné ve výši základní sazby.
Nesjedná-li zaměstnavatel nižší hodnotu snížení zahraničního
stravného, nebo ji neurčí před vysláním zaměstnance
na zahraniční pracovní cestu, přísluší zaměstnanci
zahraniční stravné snížené o nejvyšší hodnotu
stanovenou ve větě první.
(6) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance zahraniční stravné zaměstnanci
nepřísluší. Doba rozhodná pro právo na zahraniční stravné před návštěvou člena rodiny
nebo dohodnutým přerušením zahraniční pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance
končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem, a po návštěvě
člena rodiny nebo přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance
začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
(7) Je-li zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu do svého bydliště,
přísluší mu stravné a zahraniční stravné pouze za cestu do bydliště a zpět, za cesty
k výkonu práce a zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.
(8) Důvody pro neposkytnutí zahraničního stravného stanovené v odstavcích
6 a 7 je zakázáno rozšiřovat.
§ 171
Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů podle § 164.
Díl 4
Náhrady při výkonu práce v zahraničí
§ 172
Bylo-li sjednáno místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště
mimo území České republiky, přísluší zaměstnanci za dny první cesty z České republiky
do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět cestovní náhrady jako při
zahraniční pracovní cestě. Jestliže se zaměstnancem cestuje se souhlasem zaměstnavatele
i člen rodiny, přísluší zaměstnanci i náhrada prokázaných jízdních, ubytovacích a
nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto členu rodiny.
