Nové předpisy

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, ve věci návrhu na zrušení části § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů

   161/2014 Sb.
   NÁLEZ
   Ústavního soudu

   Jménem republiky

   Ústavní  soud  rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 28/13 dne 10. července 2014 v
   plénu  složeném  z  předsedy  soudu  Pavla Rychetského a soudců Ludvíka
   Davida,  Jaroslava  Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Ivany Janů,
   Vladimíra  Kůrky,  Jana  Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka,
   Kateřiny   Šimáčkové,   Vojtěcha   Šimíčka,  Milady  Tomkové  (soudkyně
   zpravodajky)  a  Jiřího Zemánka o návrhu Městského soudu v Brně podaném
   podle   čl.  95  odst.  2  Ústavy  České  republiky  na  zrušení  slova
   "2,75násobek"  v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu
   a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní
   moci  a  některých  státních  orgánů  a  soudců  a  poslanců Evropského
   parlamentu, ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a ustanovení čl. II v části
   první  zákona  č.  11/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o
   platu  a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
   státní  moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského
   parlamentu,  ve  znění  pozdějších předpisů, a některé další zákony, za
   účasti   Poslanecké   sněmovny  Parlamentu  České  republiky  a  Senátu
   Parlamentu České republiky jako účastníků řízení,

   takto:

   I.  Ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a
   dalších  náležitostech  spojených s výkonem funkce představitelů státní
   moci  a  některých  státních  orgánů  a  soudců  a  poslanců Evropského
   parlamentu,  naposledy ve znění zákona č. 11/2013 Sb., vyjádřené slovem
   "2,75násobek",  pokud  se  týká  soudců  okresních, krajských, vrchních
   soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, se ruší uplynutím
   dne 31. prosince 2014.

   II. Ve zbývající části se návrh zamítá.

   Odůvodnění

   I.

   Vymezení věci a rekapitulace návrhu

   1.  Ústavnímu  soudu  byl  dne  24. května 2013 doručen návrh Městského
   soudu  v  Brně  na zrušení slova „2,75násobek“ v ustanovení § 3 odst. 3
   zákona  č.  236/1995  Sb.,  o platu a dalších náležitostech spojených s
   výkonem  funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a
   soudců  a  poslanců  Evropského  parlamentu, ve znění zákona č. 11/2013
   Sb.,  a  ustanovení článku II části první zákona č. 11/2013 Sb., kterým
   se  mění  zákon  č.  236/1995  Sb.,  o  platu  a  dalších náležitostech
   spojených  s  výkonem  funkce  představitelů  státní  moci  a některých
   státních  orgánů  a  soudců  a poslanců Evropského parlamentu, ve znění
   pozdějších  předpisů,  a  některé  další  zákony,  spolu  s  návrhem na
   přednostní  rozhodnutí  v  předmětné věci podle § 39 zákona č. 182/1993
   Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.

   2. Městský soud v Brně předmětný návrh podal dle § 64 odst. 3 zákona č.
   182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
   „zákon  o  Ústavním  soudu“),  a  to  poté,  co  v  souvislosti se svou
   rozhodovací  činností v souladu s čl. 95 odst. 2 ústavního zákona České
   národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“)
   dospěl k závěru, že

   .  ustanovení  §  3  odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č.
   11/2013 Sb., ve slově „2,75násobek“ a

   . ustanovení části první článku II zákona č. 11/2013 Sb.,

   jichž  má  být  při  řešení  věci  sp. zn. 50 C 22/2012 použito, jsou v
   rozporu  s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, s
   čl.  1  Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a s čl. 1
   Dodatkového  protokolu  k  Úmluvě  o ochraně lidských práv a základních
   svobod (dále jen „Protokol“).

   3.  V  uvedené  věci  sp.  zn.  50  C 22/2012 je Městským soudem v Brně
   rozhodováno  o  žalobě,  kterou se soudce Krajského soudu v Brně domáhá
   vůči  České  republice  -  Krajskému soudu v Brně zaplacení částky dané
   rozdílem  mezi  nárokem  žalobce na plat ve smyslu § 28 až 31 zákona č.
   236/1995  Sb.,  o  platu  a  dalších  náležitostech spojených s výkonem
   funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a
   poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též
   jen  „zákon  č.  236/1995  Sb.“, případně „zákon o platu“) a nárokem na
   víceúčelovou  paušální  náhradu  výdajů  (dále jen „náhrada výdajů“) ve
   smyslu § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 236/1995 Sb., a to dle původního
   žalobního  nároku  za leden 2012 a dle jeho rozšíření i za leden a únor
   2013,  a mezi skutečně vyplaceným platem a náhradou výdajů, jež byly ve
   vztahu  k  období leden a únor 2013 dle zákona č. 11/2013 Sb. sníženy s
   účinností od 1. ledna 2013.

   4.  S  odkazem  na  tvrzení  žalobce  ve  výše uvedené věci navrhovatel
   konkrétně  uvádí,  že za leden 2013 nebyl žalobci vyplacen celý plat ve
   výši  105 800 Kč a celá náhrada výdajů ve výši 4 100 Kč, na jaké by měl
   nárok  nebýt  snížení  platu  a  náhrady  výdajů zákonem č. 11/2013 Sb.
   Žalobci  byl  vyplacen  plat  pouze 90 600 Kč a náhrada výdajů pouze ve
   výši  3  500  Kč,  rozdíl  na  platu  a  náhradě  výdajů  tak  v součtu
   představuje žalovanou částku 15 800 Kč. Totéž se vztahuje k únoru 2013.

   5.  Navrhovatel v Ústavním soudem posuzovaném návrhu v této souvislosti
   dále  odkazuje  na  ustanovení  §  3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve
   znění zákona č. 11/2013 Sb., dle něhož nově činí platová základna od 1.
   ledna  do 31. prosince kalendářního roku 2,75násobek průměrné nominální
   měsíční  mzdy  fyzických  osob  v  nepodnikatelské sféře dosažené podle
   zveřejněných  údajů  Českého  statistického  úřadu  (dále  převážně jen
   „ČSÚ“)  za předminulý kalendářní rok, přičemž výši platové základny pro
   příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí
   ve Sbírce zákonů sdělením. Toto sdělení bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů
   dne  22.  1. 2013 pod č. 18/2013 Sb. a jako platová základna soudců pro
   rok 2013 byla stanovena částka 62 856,75 Kč.

   6.  Ve  vztahu k namítané protiústavnosti výše uvedených ustanovení pak
   navrhovatel  předestřel  Ústavnímu  soudu následující argumenty. Předně
   napadl  vady  týkající se legislativního procesu a namítal nepřípustnou
   retroaktivitu   zákona  č.  11/2013  Sb.  Následně  předestřel  obecnou
   ústavněprávní  argumentaci,  ústavněprávní  argumentaci  pro  konkrétní
   posouzení  dané věci, představil ekonomickou argumentaci a popsal vývoj
   platových restrikcí vůči soudcům.

   7.  Navrhovatel nejprve namítal, že nebyly splněny důvody pro vyhlášení
   stavu  legislativní  nouze  předsedkyní  Poslanecké sněmovny Parlamentu
   České  republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) uvedené v § 99 zákona
   č.   90/1995  Sb.,  o  jednacím  řádu  Poslanecké  sněmovny,  ve  znění
   pozdějších  předpisů, (dále též jen „jednací řád“). Navrhovatel na úvod
   zrekapituloval,  že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3.
   května  2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.) zrušil slovo „2,5násobek“
   v  § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.,
   uplynutím  dne  31.  prosince  2012,  načež vláda předložila Poslanecké
   sněmovně  novelizaci  zákona  č.  236/1995 Sb. jako tisk č. 763 dne 30.
   července  2012.  Podle  navrhovatele  ovšem  bylo možno jen stěží tento
   návrh  považovat  za vládní návrh zákona ve smyslu čl. 41 Ústavy, neboť
   tento  návrh  nemohl  být  bez  dalšího  schválen (byl předložen v pěti
   variantách),  přičemž  komplexní  pozměňovací  návrh k němu byl dne 12.
   prosince  2012  zamítnut.  Vláda  nato dne 14. prosince 2012 předložila
   Poslanecké  sněmovně  návrh  novelizace  § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995
   Sb.,  kterým  výši platové základny stanovila jako 2,75násobek průměrné
   mzdy  v  nepodnikatelské sféře (tisk č. 880). Tento návrh byl projednán
   ve  stavu  legislativní  nouze a schválen Poslaneckou sněmovnou dne 18.
   prosince  2012  (ve  Sbírce  zákonů  byl  jako  zákon  č.  11/2013  Sb.
   publikován  dne  17.  ledna  2013) s účinností upravenou v části čtvrté
   článku  V  dnem  1.  ledna 2013. V důvodové zprávě k tisku č. 880 vláda
   doslova  uvedla,  že  tisk  č. 763 „vnímala především jako legislativní
   nosič  pro  řešení  vzešlé  ze  všeobecné politické shody“. Navrhovatel
   namítá, že vláda v tak závažné věci, jakou je určení výše platu soudců,
   nepostupovala  ústavně  konformně,  neboť včas nepředložila řádný návrh
   zákona,  jenž by zákonodárný sbor mohl včas projednat. Následné použití
   institutu  legislativní  nouze  pak  bylo jeho zneužitím vyplývajícím z
   nekvalitního  návrhu  předloženého  jako tisk č. 763. Projednání návrhu
   zákona  ve  stavu  legislativní  nouze nemůže být nástrojem pro laxnost
   moci  výkonné.  Další navrhovatelovy námitky směřují proti skutečnosti,
   že  přestože  předmětem  právní  úpravy  byla výše platu soudců, nebyla
   novelizace   zákona  vyhlášená  pod  č.  11/2013  Sb.  se  soudní  mocí
   projednána,  tudíž  soudní moc neměla žádnou možnost v průběhu přípravy
   rozhodnutí  vlády  hájit  svou  pozici.  V této souvislosti navrhovatel
   uvádí,  že  Ústavní  soud  k  této  otázce již jednou zaujal alarmující
   stanovisko,  a  to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 ze dne 7. září 2010 (N
   188/58   SbNU   663;   269/2010  Sb.),  ovšem  nedočkal  se  ze  strany
   navrhovatele zákona žádné reflexe.

   8.  Navrhovatel  se  dále  vyjádřil  k  otázce  retroaktivity zákona č.
   11/2013 Sb. Podle části čtvrté článku V zákona č. 11/2013 Sb. měl zákon
   nabýt  účinnosti  dnem  1.  ledna  2013.  Ve  Sbírce  zákonů  byl zákon
   publikován  dne 17. ledna 2013. Navrhovatel je přesvědčen, že v souladu
   s  ustanovením  § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o
   Sbírce  mezinárodních  smluv,  nabyl  zákon  č.  11/2013  Sb. účinnosti
   patnáctým  dnem  po  vyhlášení, tj. dnem 1. února 2013. K tomuto závěru
   dle  navrhovatele dospělo i Ministerstvo práce a sociálních věcí, které
   upozornilo  rezort  Ministerstva  spravedlnosti  na  tuto  skutečnost a
   potřebu  odvést  pojistné  na  sociální  zabezpečení z náhrad výdajů za
   leden  2013.  Došlo  tedy  k situaci, kdy k 1. lednu 2013 nebyla určena
   platová základna pro stanovení platu soudců. Na tuto situaci pak dopadá
   článek  II části první zákona č. 11/2013 Sb., který stanoví, že platová
   základna  podle  tohoto  zákona  se  použije  poprvé pro určení platu a
   náhrady  výdajů za měsíc leden 2013. Tuto úpravu nepovažuje navrhovatel
   za takovou, která by

   in favorem
   soudní  moci  zpětně, tedy retroaktivně přiznávala určité plnění, nýbrž
   má   za   to,   že  jde  o  úpravu  restriktivní,  a  tedy  nepřípustně
   retroaktivní.

   9.   Zdůvodnění   hmotněprávní   protiústavnosti  napadených  zákonných
   ustanovení  odvíjí  navrhovatel  od  rekapitulace relevantní judikatury
   Ústavního  soudu  týkající  se různých aspektů materiálního zabezpečení
   soudců. Dle jeho názoru obsahuje následující základní teze:

   -  posouzení  ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní
   období  konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské
   nezávislosti  [nález  Ústavního  soudu  sp. zn. Pl. ÚS 55/05 ze dne 16.
   ledna 2007 (N 9/44 SbNU 103; 65/2007 Sb.), bod 49],

   -  ústavní  postavení  soudců  na  straně  jedné  a  představitelů moci
   zákonodárné  a  výkonné,  zvláště pak státní správy, na straně druhé se
   vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,
   z  čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým
   restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto
   restrikcím  v jiných oblastech veřejné sféry (nález Ústavního soudu sp.
   zn. Pl. ÚS 55/05, bod 49),

   -  zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí
   být  výrazem  svévole  zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady
   proporcionality,   odůvodněn   výjimečnými  okolnostmi,  např.  tíživou
   finanční  situací  státu,  přičemž  i za splnění této podmínky musí být
   zohledněna  odlišnost  funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a
   výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k
   obavám,  zda  se  nedotýká  omezení  důstojnosti  soudců, např. není-li
   výrazem  ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na
   moc soudní (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05, bod 49),

   -  princip  nezávislého  soudnictví je jednou z podstatných náležitostí
   demokratického  právního  státu  ve  smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy (nález
   Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05, bod 50),

   -  svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců,
   v  tom  rámci  i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem
   jejich  nezávislosti  podřadit  ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v
   první  řadě  podmíněna  jejich  morální  integritou  a odbornou úrovní,
   zároveň  ale  je  spjata  i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním.
   Druhým  důvodem  podřazení  zákazu  svévolného  zásahu  do materiálního
   zajištění   soudců  (platových  restrikcí)  do  rámce  principu  jejich
   nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné,
   resp.  výkonné  na  rozhodování soudců. Jinými slovy, vyloučit svévolné
   zásahy   do   materiálního   zajištění  soudců  jako  eventuální  formu
   „penalizace“  soudců  ze  strany legislativy a exekutivy, a tím i formy
   nátlaku  na  jejich  rozhodování  [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
   43/04 ze dne 14. července 2005 (N 139/38 SbNU 59; 354/2005 Sb.)],

   -   platové   poměry   soudců   v  širokém  smyslu  mají  být  stabilní
   nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje
   to  či  ono  vládní  uskupení  např. proto, že se mu zdají platy soudců
   příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání
   s  jinou  profesní  skupinou.  Usilování  o  takovou rovnost vybočuje z
   kategorie  ústavnosti,  jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně
   chápaném  principu rovnosti [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02
   ze dne 11. června 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)],

   -  za  další  formu  platové  restrikce  je  třeba považovat i zmrazení
   zákonem  předpokládaného  růstu  příjmů  soudců nebo i jiných ústavních
   činitelů,  přičemž  např.  „trvalé“  zmrazení  platů  by  Ústavní  soud
   nepochybně  posuzoval  jako  krok  ústavně  nepřípustný. Platové poměry
   soudců  v  širokém  smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou,
   pokud  nenastanou  zcela  výjimečné,  mimořádné  okolnosti státu [nález
   Ústavního  soudu  sp.  zn.  Pl. ÚS 13/08 ze dne 2. března 2010 (N 36/56
   SbNU  405;  104/2010  Sb.), bod 41; obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 55/05,
   bod 55],

   - za výrazný prvek záruky přiměřeného materiálního zabezpečení soudců z
   hlediska  principu  dělby  státní  moci na moc zákonodárnou, výkonnou a
   soudní  a  požadavku  jejich  vzájemné vyváženosti je třeba považovat i
   přímou  vazbu  mezi  platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na
   straně jedné a platem soudců na straně druhé. Konstrukce zákona o platu
   představitelů  státní  moci, která s pomocí jednotné platové základny a
   zákonem  stanovených  koeficientů  zaručuje, že spolu se zvýšením platů
   představitelů   moci   zákonodárné  a  výkonné  se  ve  stejném  poměru
   automaticky  zvýší i platy soudců, tak představuje významnou, v právním
   řádu   vestavěnou   pojistku,   že   poměr  v  materiálním  zabezpečení
   představitelů  jednotlivých  mocí  bude  i v budoucnu zachováván (nález
   Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05, bod 59).

   10.  Navrhovatel  dále  uvádí,  že uvedené teze jsou obsaženy i v mnoha
   dalších  nálezech Ústavního soudu vztahujících se k platovým restrikcím
   vůči  soudcům. Připomíná, že k těmto zobecňujícím tezím se Ústavní soud
   přihlásil  rovněž  ve  svém  nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 a dále ve svém
   posledním  nálezu týkajícím se platových restrikcí soudců, tj. v nálezu
   sp. zn. Pl. ÚS 33/11.

   11.  Z uvedeného posledního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/11
   ještě vybírá následující dvě zobecňující teze:

   -  soudcovské  platy i na rozdíl od platů ostatních služebníků státu po
   dlouhé  období  i s následující zamýšlenou perspektivou podléhají pouze
   restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se pak již nejeví jako mimořádná a
   proporční,  ale  jako cílený proces směřující k tomu, aby se soudcovské
   platy  vrátily do nižších úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila
   ze  zorného úhlu moci zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná „chyba“
   při  stanovení  pravidel  pro výpočty soudcovských platů v polovině 90.
   let  20.  století.  Taková  nivelizace  pak  ve  svých  důsledcích vede
   zákonitě   i   k  sestupu  soudcovského  stavu  uvnitř  středostavovské
   společenské  vrstvy,  jeho  příjmové  degradaci  ve  vztahu  k ostatním
   právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže,

   - restrikce obsažená ve snížení koeficientu pro určení platové základny
   z  hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné nominální měsíční
   mzdy  fyzických  osob v nepodnikatelské sféře představuje nepřiměřený a
   pouze  vůči  soudcům  zaměřený  zásah,  nesplňuje  ty podmínky, jež pro
   akceptaci  restrikcí  platů soudců vytyčil Ústavní soud v již nastíněné
   judikatuře.

   12.  Z  jiného  nálezu  Ústavního  soudu,  který  se  netýká  platových
   restrikcí  vůči  soudcům,  pak připomíná také závěry vyslovené v nálezu
   sp.  zn.  Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. září 2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010
   Sb.), bodu 40:

   „Na  rozdíl  od  legislativy  a  exekutivy  je  na  soudce kladen jasný
   požadavek   dokončeného   vysokoškolského   vzdělání,  složení  odborné
   justiční  zkoušky  a  dalšího  odborného  vzdělávání. Nepřehlédnutelným
   požadavkem  na  soudce je jejich morální bezúhonnost, kterou vyžaduje a
   předpokládá zákon. S pozicí soudce je také spojeno mnoho restriktivních
   opatření,  která  zasahují  do  osobního  života soudce, včetně omezení
   vedlejších  příjmů - Právě proto se stát zavázal soudce důstojně hmotně
   zabezpečit.“

   13.   Ve   prospěch   závěru  o  protiústavnosti  napadených  zákonných
   ustanovení  Městský  soud  v  Brně  odkazuje  i  na  řadu mezinárodních
   dokumentů.  V  první  řadě poukazuje na doporučení Výboru ministrů Rady
   Evropy   ze   dne   17.   listopadu   2010  o  soudcích  CM/Rec(2010)12
   (http://www.coe.int),  které  nahradilo dřívější doporučení R (94)12. Z
   článků 53 až 55, které se týkají odměňování soudců, vyplývá, že:

   -  odměňování soudců musí vyjadřovat jejich roli a odpovědnost a být na
   dostatečné úrovni,

   -  v době nemoci a mateřství by mělo být zajištěno udržení rozumné výše
   jejich odměny,

   - penze soudců by měla být v rozumném vztahu k dřívějšímu platu,

   -  měla  by  existovat  speciální  zákonná ustanovení bránící snižování
   platů soudců.

   14.  Z dalších mezinárodních dokumentů navrhovatel upozorňuje na zprávu
   Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise),
   přijatou  ve  dnech 12. až 13. března 2010 (http://www.venice.coe.int),
   která  v  části III článku 6 uvádí: „Benátská komise je toho názoru, že
   finanční  ohodnocení  soudců  musí  korespondovat  s důstojností jejich
   profese  a  že  adekvátní  ohodnocení je nezbytným předpokladem ochrany
   soudců  před  nežádoucími externími vlivy - Výše ohodnocení by měla být
   stanovena  s  ohledem  na společenské poměry v zemi a porovnána s mírou
   ohodnocení  vyšších  úředníků.“  Konečně  v  rámci  srovnávací  analýzy
   argumentuje  i  závěry  Poradního  výboru  soudců  v rámci aktivit Rady
   Evropy  z  roku 2001, který ve svém stanovisku č. 1 (Avis No 1, body č.
   61  a  62)  klade důraz na potřebu takových zákonných ustanovení, která
   budou  bránit snižování platu soudců a která zajistí faktické zvyšování
   platů  tak,  aby  byla  udržena  jejich  hodnota  ve  vztahu k životním
   nákladům (http://wcd.coe.int/).

   15.  Než  navrhovatel přistoupil k ústavněprávní argumentaci relevantní
   pro  posouzení  daného  případu,  zmínil se stručně o vývoji odměňování
   soudců,  přičemž  odkázal na odůvodnění návrhů ve věcech sp. zn. Pl. ÚS
   16/11  [rozhodnuto nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. srpna 2011 (N
   135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.)] a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, ve kterých tehdy
   Městský  soud  v  Brně  podrobně  rozebral  demontáž systému odměňování
   ústavních  činitelů  obsaženého v zákoně č. 236/1995 Sb. Tu lze dle něj
   charakterizovat  jako  snahu ve vztahu k soudcům snížit jejich platovou
   úroveň  desítkami  zásahů do složek materiálního zabezpečení. Především
   připomněl  závěry  Ústavního  soudu  obsažené  v  nálezu sp. zn. Pl. ÚS
   33/11,  v  němž  dal  navrhovateli  za  pravdu v tom, že bylo neústavně
   zasaženo  do  práv  soudce  snížením  platové  základny  z  trojnásobku
   průměrné  mzdy  v nepodnikatelské sféře na 2,5násobek. K tak razantnímu
   zásahu  do  úrovně  odměňování  soudců  neshledal  Ústavní  soud  důvod
   („restrikce  -  představuje  nepřiměřený  a pouze vůči soudcům zaměřený
   zásah  -“).  Navrhovatel  je přesvědčen, že Ústavní soud v tomto nálezu
   nevytvořil  zákonodárci  žádný  prostor pro úvahu, jaká hranice platové
   základny  je  ústavně  konformní.  Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/11 dle něj
   posuzoval  Ústavní soud toliko dvě hranice, ke kterým směřovala veškerá
   argumentace   navrhovatele:   totiž   že  snížení  platové  základny  z
   trojnásobku na 2,5násobek je za situace, jaká byla v oblasti odměňování
   ve  veřejné  sféře,  vůči soudcům neproporcionální, a tedy i neústavní,
   neboť  soudci  požívají v tomto ohledu zvýšené ústavní ochrany. Jediným
   ústavně  konformním  opatřením tedy dle názoru navrhovatele bylo vrátit
   výši platové základny na trojnásobek.

   16.  Zákonodárce však k 1. lednu 2013 nedokázal přijmout právní úpravu,
   která   by   zaručila   soudní   moci  realizaci  práva  na  materiální
   zabezpečení;  až s měsíčním odstupem zpětně snížil již dosaženou úroveň
   platové  základny na 2,75násobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře.
   Navrhovatel  má  za to, že jediným ústavně možným výkladem otázky, jaký
   plat  náležel  soudci  dne  1. ledna 2013 a po celý leden 2013, je ten,
   který  jako  východisko  použije  nález  Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
   33/11 a dovodí, že soudci náležel plat odpovídající platové základně ve
   výši  trojnásobku  průměrné  mzdy  v  nepodnikatelské sféře za rok 2011
   (neboť  to  byla  úroveň,  kterou považoval Ústavní soud za konformní).
   Vláda  jako  navrhovatel  snížení základny na 2,75násobek (tisk č. 880)
   dle  Městského  soudu  v  Brně neuvedla ničeho relevantního, toliko, že
   návrat  k  trojnásobku  by  kladl  vysoké nároky na prostředky státního
   rozpočtu v roce 2013 i v letech dalších, tj. v období, kdy se uplatňují
   úsporná opatření prakticky u všech skupin obyvatelstva.

   17. Na podporu svých tvrzení navrhovatel použil i ekonomické argumenty.
   Zejména  uvedl,  že z údajů Českého statistického úřadu lze zjistit, že
   průměrná mzda v nepodnikatelské sféře na tzv. přepočtené počty (tabulka
   1b  jako příloha k publikaci Českého statistického úřadu č. e-3106-12 s
   názvem  „Evidenční  počet  zaměstnanců a jejich mzdy 4. čtvrtletí 2012“
   zveřejněné  dne  2.  dubna  2013)  nominálně  v  letech 2000-2012 vůbec
   nepoklesla  (za  rok  2011 se uvádí údaj 24 469 Kč, za rok 2012 údaj 25
   015  Kč). Na fyzické osoby (což je údaj zkreslující, neboť nezohledňuje
   délku  pracovních  úvazků)  mezi  rokem  2009  a  2010  průměrná mzda v
   nepodnikatelské sféře poklesla o 36 Kč a mezi roky 2010 a 2011 o 42 Kč,
   v  roce  2012  již  vzrostla  na  23  453  Kč (tj. růst o 455 Kč). Tyto
   marginální  výkyvy  ve směru poklesu pak právní úprava zcela reflektuje
   tím,  že  platová základna sleduje stav průměrné mzdy v nepodnikatelské
   sféře  i  směrem  k poklesu, tzn. že Česká republika je patrně jednou z
   mála  zemí,  kde  platy  soudců klesají úměrně poklesu platů ve veřejné
   sféře  zcela  automaticky.  Na  tuto  úpravu  se přitom nebere vůbec ze
   strany zákonodárce zřetel. Důvody pro daleko podstatnější pokles úrovně
   odměňování  soudců  tak  stále  zůstávají zastřeny, respektive nesnesou
   ústavní  světlo.  Ve  skutečnosti  se  totiž  dle  navrhovatele jedná o
   dlouholetou  snahu  snížit  relativně odměňování soudců v zemi, jakkoli
   platy  soudců  nelze považovat ani z mezinárodního srovnání za odtržené
   od  reality.  Státní  závěrečný  účet  za  rok 2011 publikovaný na webu
   Ministerstva  financí  uvádí  v  části  |i|. Výdaje státního rozpočtu v
   kapitole  3 „Čerpání mzdových prostředků v rozpočtové sféře“, že v roce
   2011  došlo  ke  zvýšení  platů  pedagogických  pracovníků regionálního
   školství   ve  výši  1  554,4  mil.  Kč,  přičemž  pokud  jde  o  počty
   zaměstnanců,  v  ústředních  orgánech  (tab.  52) došlo k poklesu o 676
   zaměstnanců  při  růstu neobsazených funkčních míst z 6 209 v roce 2010
   na  14  745  v roce 2011. Navrhovatel za této situace neshledává žádnou
   přiměřenost  ve  snížení platové základny soudců téměř o 12 %. Mediálně
   šířené  zprávy  dle něj ostatně svědčí o tom, že na ústředních orgánech
   státní  správy jsou i přes proklamované úspory stále přidělovány odměny
   v řádech statisíců korun.

   18.  Navrhovatel  proto svou hmotněprávní argumentaci uzavřel s tím, že
   považuje  slovo  2,75násobek uvedené v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č.
   236/1995  Sb.,  ve  znění  zákona č. 11/2013 Sb., za neústavní z důvodu
   rozporu  výše  tohoto  násobku  s  právem soudců na stabilní materiální
   zabezpečení.  V  případě  navrhovaného  zrušení  části  první článku II
   zákona  č.  11/2013  Sb.  pak  k  rozporu s právem soudců na materiální
   zabezpečení   přistupuje   ještě   jako  další  důvod  porušení  zákazu
   retroaktivity  zákona.  Na  základě  výše  uvedeného proto shledal daná
   ustanovení v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 81 a čl. 82 odst.
   1 Ústavy, s čl. 1 Listiny a s čl. 1 Protokolu.

   19.  Navrhovatel dodává, že z ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním
   soudu  vyplývá,  že  dojde-li Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho
   jednotlivá  ustanovení  jsou  v  rozporu  s  ústavním  zákonem, nálezem
   rozhodne,  že takový zákon nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují
   dnem,  který v nálezu určí. Navrhovatel je toho názoru, že Ústavní soud
   by měl v případě vyhovění návrhu zákonodárci stanovit relativně krátkou
   lhůtu  k  přijetí  nové  úpravy,  jež  bude  v souladu s nosnými důvody
   vyjádřenými  v nálezu. Jinými slovy, den zrušení napadených ustanovení,
   který  Ústavní soud musí ve smyslu § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
   v  nálezu  určit,  by  měl  být  určen  tak,  aby  na  jedné straně měl
   zákonodárce určitý prostor k přijetí nové úpravy, avšak na druhé straně
   aby  nedocházelo  ke  zbytečným  průtahům při přijímání nové úpravy. Je
   obecně  známo,  že  zákonodárce  si je dlouhodobě vědom existence mnoha
   nálezů  Ústavního  soudu  ohledně  platových restrikcí soudců a že tato
   problematika  je mu podrobně známa. Zákonodárce je schopen novou právní
   úpravu  přijmout v relativně velmi krátkém čase, což ostatně prokázal i
   v  případě  napadaného  zákona  č.  11/2013  Sb.,  který byl Poslanecké
   sněmovně  předložen  vládou  dne 14. prosince 2012, Poslanecká sněmovna
   návrh schválila dne 18. prosince 2012, Senát Parlamentu České republiky
   (dále  jen „Senát“) návrh projednal dne 28. prosince 2012 a ještě téhož
   dne  byl  schválený  zákon  doručen prezidentovi k podepsání. Navíc čím
   delší  lhůta  je zákonodárci k přijetí nové úpravy poskytnuta, tím déle
   trvá protiústavní stav.

   20.  Navrhovatel  současně  navrhl,  aby  Ústavní soud v souladu s § 39
   zákona  o  Ústavním  soudu  rozhodl o podaném návrhu přednostně, a to s
   argumentem  opakovaného  zásahu  zákonodárce  ve  směru restrikcí platů
   soudců,  jeho  intenzity, jakož i obecného dopadu na rozhodnutí ve věci
   vysokého počtu žalob soudců na doplatek platu a náhrady výdajů za leden
   roku 2013.

   II.

   Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení

   21.  Podle  §  42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní
   soud  předmětný návrh k vyjádření účastníkům řízení. Ve stanovené lhůtě
   svá  vyjádření  zaslala  Poslanecká  sněmovna a Senát. Veřejný ochránce
   práv  dopisem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. června 2013 oznámil, že
   svého práva přistoupit do řízení nevyužije. Stejně tak dopisem doručným
   Ústavnímu soudu dne 22. července 2013 učinila vláda.

   22.  Ve  svém  vyjádření ze dne 3. července 2013 předsedkyně Poslanecké
   sněmovny  Miroslava  Němcová uvedla, že návrh zákona, který byl později
   vyhlášen  jako  zákon  č.  11/2013  Sb.,  předložila  vláda  Poslanecké
   sněmovně  dne  14.  prosince 2012 a byl rozeslán poslancům jako tisk č.
   880.  Obsahem návrhu je, jak vláda v důvodové zprávě uvádí, v reakci na
   nález  Ústavního  soudu  vyhlášený  pod č. 181/2012 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS
   33/11),  kterým  se  uplynutím dne 31. prosince 2012 ruší obecná úprava
   výše  platové  základny stanovená v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb.,
   stanovení  nové  výše  platové  základny  pro  určení platu a některých
   náhrad  výdajů,  a  to na úrovni 2,75násobku průměrné nominální měsíční
   mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných
   údajů  Českého  statistického  úřadu  za  předminulý  kalendářní rok. V
   důvodové  zprávě dále vláda uvádí, že snížení relace platové základny k
   průměrné  mzdě  v  nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek, k
   němuž  došlo  od 1. ledna 2011 zákonem č. 425/2010 Sb., označil Ústavní
   soud  za  platovou  restrikci  vůči soudcům, která je v rozporu s čl. 1
   odst.  1  ve  spojení  s čl. 82 odst. 1 Ústavy. Návrat k trojnásobku by
   kladl  vysoké nároky na prostředky ze státního rozpočtu v roce 2013 i v
   letech  dalších,  tj. v období, ve kterém se uplatňují úsporná opatření
   prakticky  u  všech  skupin  obyvatelstva. Za přiměřené řešení, zejména
   vzhledem  k  současné ekonomické situaci a možnostem státního rozpočtu,
   proto  vláda považuje stanovení relace platové základny k průměrné mzdě
   v  nepodnikatelské  sféře  ve  výši  2,75násobku.  Rovněž,  jak vláda v
   důvodové  zprávě  uvádí,  navrhované  řešení  vychází z předpokladu, že
   Ústavním  soudem  zrušená  relace  platové  základny  k průměrné mzdě v
   nepodnikatelské  sféře  ve  výši  2,5násobku  je  příliš  nízká,  avšak
   současně  bylo  Ústavním  soudem  ponecháno  na vůli moci zákonodárné a
   výkonné,  v  jaké úrovni ji nově stanoví. Jestliže byla Ústavním soudem
   platová  základna  vypočtená  jako  násobek  číslovky 2,5 shledána jako
   protiústavní a v logice pak původní platová základna vypočtená násobkem
   číslovky  3  jako bezpečně ústavně konformní, pak za kompromisní řešení
   bylo zvoleno stanovení násobku číslovkou 2,75, tedy v polovině krajních
   řešení.  Pokud  jde o čl. II návrhu zákona, důvodová zpráva konstatuje,
   že  Ústavní  soud  zrušil  uplynutím dne 31. prosince 2012 výši platové
   základny  v  obecné  úpravě  (tj.  jak pro všechny soudce včetně soudců
   Ústavního  soudu, tak i pro představitele moci zákonodárné a výkonné) a
   bez  provedení  příslušné  změny by se ustanovení § 3 odst. 3 zákona č.
   236/1995  Sb. stalo neaplikovatelným. Ve zvláštní části důvodové zprávy
   týkající  se  článku  II  je  tedy  zdůrazněno,  že nově stanovená výše
   platové  základny  se  použije pro určení platů a náhrad výdajů za celý
   měsíc leden 2013, a to i pro případ, že by k vyhlášení zákona ve Sbírce
   zákonů došlo až v průběhu tohoto měsíce, z důvodu právní jistoty.

   23.  Na  návrh  vlády  vyhlásila  předsedkyně  Poslanecké sněmovny stav
   legislativní  nouze.  Návrh  byl  přikázán  k  projednání  rozpočtovému
   výboru,  který jej projednal a vydal dne 18. prosince 2012 usnesení, ve
   kterém  doporučuje  Poslanecké  sněmovně,  aby  návrh zákona předložený
   vládou  schválila,  neprojednávala  jej  v  obecné  rozpravě,  pouze  v
   rozpravě  podrobné,  projednala jej do úterý 18. prosince do 19 hodin a
   přijala  usnesení,  podle kterého ve smyslu § 99 odst. 7 jednacího řádu
   upouští   od   obecné  rozpravy.  Téhož  dne  Poslanecká  sněmovna  při
   projednávání návrhu zákona počtem hlasů z přihlášených 168 poslanců 160
   pro  a 3 proti schválila usnesení, které konstatuje, že nadále existují
   podmínky  pro projednávání návrhu zákona ve zkráceném jednání. Usnesení
   rozpočtového  výboru  bylo  pak  přijato  počtem hlasů z přítomných 161
   poslanců  133  pro  a 2 proti. V podrobné rozpravě k návrhu zákona byly
   předloženy dva pozměňovací návrhy, z nichž návrh poslankyně Jany Suché,
   který  v  článku  I návrhu zákona nahrazoval slovo „2,75násobek“ slovem
   „3násobek“ nebyl přijat počtem hlasů z přihlášených 106 poslanců 24 pro
   a  32  proti.  Poslanecká sněmovna poté závěrečným hlasováním vyslovila
   souhlas  s  vládním  návrhem počtem hlasů z přihlášených 99 poslanců 80
   pro  a  8  proti.  Poslanecká sněmovna postoupila dne 19. prosince 2012
   návrh zákona Senátu, který jej projednal na své schůzi dne 28. prosince
   2012,   kdy  vyjádřil  vůli  se  návrhem  zákona  nezabývat.  Prezident
   republiky  zákon  podepsal  dne  11. ledna 2013. Dne 15. ledna 2013 byl
   schválený  zákon  doručen  k  podpisu premiérovi a ve Sbírce zákonů byl
   zákon vyhlášen dne 17. ledna 2013.

   24.  Dle  předsedkyně  Poslanecké  sněmovny  tedy  lze  konstatovat, že
   návrhem  Městského  soudu v Brně napadené části zákona č. 236/1995 Sb.,
   ve  znění  zákona  č.  11/2013  Sb.,  byly  přijaty po řádně provedeném
   zákonodárném  procesu  a  že  zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že
   tato  ustanovení  jsou  v  souladu  s Ústavou a naším právním řádem. Je
   proto  na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem Městského
   soudu   v  Brně  posoudil  ústavnost  předmětných  ustanovení  a  vydal
   příslušné rozhodnutí.

   25.  Předseda  Senátu  Milan  Štěch  zaslal  k  výzvě  Ústavního  soudu
   vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 24. června 2013. Návrh
   zákona,  který  byl  po  jeho  přijetí vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č.
   11/2013  Sb.,  byl vládou předložen do Poslanecké sněmovny 14. prosince
   2012  poté,  co  nebyl  v závěrečném hlasování schválen předchozí návrh
   zákona,  který  vláda  předložila  na  konci  července 2012 a který byl
   projednáván  jako sněmovní tisk č. 763. V Poslanecké sněmovně byl návrh
   zákona  projednáván  jako  sněmovní  tisk  č. 880 ve stavu legislativní
   nouze,  kterou na návrh vlády vyhlásila předsedkyně Poslanecké sněmovny
   na  dobu od 17. prosince 2012 do 21. prosince 2012. Vládní návrh zákona
   byl schválen spolu s pozměňovacími návrhy, kterými byl doplněn o úpravu
   spočívající  v tom, aby v příslušných zákonech upravujících pojistné na
   sociální  zabezpečení  a pojistné na veřejné zdravotní pojištění byly z
   okruhu   příjmů   podléhajících  pojistnému  vypuštěny  náhrady  výdajů
   poskytované  procentem  z  platové základny představitelů státní moci a
   některých státních orgánů a soudců.

   26.  Senátu  byl  návrh  zákona postoupen Poslaneckou sněmovnou dne 19.
   prosince  2012,  přičemž  vláda prostřednictvím svého předsedy požádala
   předsedu Senátu, aby Senát návrh zákona projednal ve zkráceném jednání.
   Návrh  zákona  byl  projednáván jako senátní tisk č. 10, byl přikázán k
   projednání  třem  výborům,  a to výboru pro hospodářství, zemědělství a
   dopravu,   výboru  pro  zdravotnictví  a  sociální  politiku  a  výboru
   ústavně-právnímu.  Výbor  pro  hospodářství, zemědělství a dopravu jako
   výbor  garanční  návrh zákona projednal na své 3. schůzi konané dne 28.
   prosince  2012 a ve svém usnesení č. 18 doporučil Senátu návrhem zákona
   se  nezabývat. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku návrh zákona
   projednal  na  své  3.  schůzi  konané dne 28. prosince 2012 a poté, co
   podporu  nezískal návrh na schválení návrhu zákona v předloženém znění,
   výbor  ve  svém  usnesení č. 6 doporučil Senátu návrh zákona zamítnout.
   Výbor ústavně-právní návrh zákona projednal na své 4. schůzi konané dne
   27.  prosince  2012  a  poté,  co  podporu  nezískal návrh nezabývat se
   návrhem   zákona,  výbor  ve  svém  usnesení  č.  14  doporučil  Senátu
   projednávaný  návrh  zákona  vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími
   návrhy,  které  výbor přijal. Smyslem pozměňovacích návrhů byla celková
   změna návrhu zákona postoupeného z Poslanecké sněmovny založená na tom,
   aby v zákoně č. 236/1995 Sb. v ustanovení § 3 odst. 3 byla výše platové
   základny  stanovena  na  úrovni  trojnásobku průměrné nominální měsíční
   mzdy,  dále  šlo  o  změny spočívající v tom, aby se u soudců Ústavního
   soudu  používala  platová  základna  platná  pro  soudce a aby z návrhu
   zákona  byly  vypuštěny  změny  doplněné  formou  pozměňovacích  návrhů
   vztahujících   se   k   příjmům  podléhajícím  pojistnému  na  sociální
   zabezpečení a pojistnému na zdravotní pojištění.

   27.  Senát  předložený  návrh zákona projednal na své 3. schůzi dne 28.
   prosince  2012,  přičemž  v úvodu jeho projednávání vyslovil souhlas se
   žádostí  vlády o zkrácené jednání. Po vystoupení zástupce předkladatele
   a  zpravodajů výborů, kterým byl návrh zákona přikázán k projednání, se
   podle  §  107  zákona  č.  107/1999  Sb.,  o  jednacím řádu Senátu, bez
   rozpravy  hlasovalo  o  návrhu doporučeném garančním výborem, aby Senát
   vyjádřil  vůli  návrhem  zákona  se  nezabývat.  Senát  s tímto návrhem
   vyslovil  souhlas svým usnesením č. 50, přičemž pro toto usnesení ze 74
   přítomných senátorů hlasovalo 57 a 11 bylo proti. K projednávání návrhu
   zákona  ve  výborech  lze  uvést,  že  k návrhu zákona proběhla poměrně
   obsáhlá  rozprava,  která  vedla  v  příslušných  výborech  k rozdílným
   závěrům,   jak   vyplývá   z   přijatých  usnesení  výboru.  Ze  strany
   předkladatele  bylo  k navrhované úpravě výše platové základny uváděno,
   že podle názoru vlády je navrhovaná úprava v souladu s nálezy Ústavního
   soudu,  což  bylo uvedeno také v důvodové zprávě, a bylo poukazováno na
   časové aspekty vzniklé v důsledku nepřijetí předchozího vládního návrhu
   zákona  v Poslanecké sněmovně, v důsledku kterých bylo nutné přistoupit
   ke  zkrácenému  jednání. K těmto argumentům předkladatele řada senátorů
   uvedla  jiný názor, zejména v ústavně-právním výboru, kde byly vzneseny
   jednak  výhrady  z  hlediska  naplnění  podmínek  pro stav legislativní
   nouze,  jednak  výhrady  k navrhované výši platové základny ve vztahu k
   soudcům,  kde  byly  vysloveny názory, že v souladu s nálezem Ústavního
   soudu  by  pro  soudce  měla  být  v  zákoně  zachována  původní úprava
   vyjádřená  slovem  „trojnásobek“,  a  výhrady byly také k úpravě, která
   byla  do vládního návrhu doplněna formou pozměňovacích návrhů přijatých
   v   Poslanecké   sněmovně   ve  vztahu  k  pojistnému.  Ve  výboru  pro
   zdravotnictví  a  sociální  politiku výhrady některých senátorů vedly k
   usnesení o zamítnutí návrhu zákona, ve výboru ústavně-právním pak vedly
   k  přijetí  pozměňovacích  návrhů, které by nepochybně byly v souladu s
   nálezem  Ústavního  soudu.  Ve  výboru  pro hospodářství, zemědělství a
   dopravu,  což byl výbor garanční, však získaly podporu argumenty, které
   byly  uvedeny i v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona, dovozující,
   že  jde  o kompromisní řešení, které by v budoucím možném testu ústavní
   konformity  mohlo  obstát,  a  na  základě  toho  bylo všemi přítomnými
   senátory   přijato  usnesení  doporučující  Senátu  návrhem  zákona  se
   nezabývat.  Toto  usnesení  bylo  následně  přijato i Senátem, takže na
   plénu Senátu k návrhu zákona nebyla vedena rozprava.

   III.

   Upuštění od ústního jednání

   28.  Ústavní  soud seznal, že ústní jednání by nemohlo přinést významný
   posun  v  objasnění  věci,  než  jaké plyne z písemných úkonů účastníků
   řízení.  S  ohledem na § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění po novele
   provedené  zákonem  č.  404/2012 Sb., není třeba se dotazovat účastníků
   řízení  na  jejich  postoj  k  této  otázce,  proto  bylo možno ve věci
   rozhodnout bez konání ústního jednání.

   IV.

   Dikce napadených ustanovení

   29.  Ustanovení  § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č.
   11/2013 Sb., stanoví: Platová základna činí od 1. ledna do 31. prosince
   kalendářního roku 2,75násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických
   osob  v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého
   statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Výši platové základny
   pro  příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních
   věcí ve Sbírce zákonů sdělením.

   30. Ustanovení části první čl. II zákona č. 11/2013 Sb. zní:

   Přechodné ustanovení

   Platová základna podle tohoto zákona se použije poprvé pro určení platu
   a náhrady výdajů za měsíc leden 2013.

   V.

   Aktivní legitimace navrhovatele

   31.  Návrh  na  zrušení  části  zákona  č.  236/1995  Sb. a přechodného
   ustanovení  včleněného  do  části  první  zákona č. 11/2013 Sb. spolu s
   návrhem  na  přednostní  rozhodnutí  věci  podle § 39 zákona o Ústavním
   soudu  byl  podán  Městským  soudem  v Brně dle ustanovení § 64 odst. 3
   zákona o Ústavním soudu.

   32. Městský soud v Brně pod sp. zn. 50 C 22/2012 vede řízení, v němž se
   soudce  Krajského  soudu v Brně domáhá vůči České republice - Krajskému
   soudu  v  Brně  zaplacení  částky dané rozdílem mezi nárokem žalobce na
   plat a na paušální náhradu výdajů, podle rozšíření žalobního nároku, za
   leden  a únor 2013 a mezi skutečně vyplaceným platem a náhradou výdajů,
   jež  byly  ve  vztahu  k  období  leden  a únor 2013 sníženy zákonem č.
   11/2013  Sb. Toto tvrzené snížení činí za každý měsíc částku v úhrnu 15
   800 Kč.

   33. Podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona
   o  Ústavním  soudu  je  taková  pozice  zákona, resp. jeho jednotlivého
   ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu řízení, jež zakládá
   pro  posouzení  věci  ze  strany obecného soudu rozhodovací důvody. Při
   posouzení  nároku  na doplatek platu a náhrady výdajů za měsíce leden a
   únor  musí  obecný  soud  aplikovat  § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb.
   stanovící   výši   platové   základny   včetně  přechodného  ustanovení
   určujícího,  kdy  se  poprvé změna platové základny má projevit (čl. II
   zákona č. 11/2013 Sb.).

   34.  Ústavní  soud  ve  své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní
   názor,  dle  něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní
   existenci,  nýbrž  se  stává součástí novelizovaného právního předpisu;
   připustil   posouzení   novelizace  toliko  v  případech  námitky  její
   protiústavnosti   z  důvodu  neexistence  normotvorné  kompetence  nebo
   nedodržení  ústavně  předepsaného  způsobu  jejího  přijetí  a  vydání.
   Obdobou  této situace je i případ, kdy je napadáno přechodné ustanovení
   [srov.  nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. dubna 2013 (112/2013 Sb.)],
   neboť  toto  ustanovení  normativně  existuje  právě a jen jako součást
   novelizujícího zákona, součástí zákona novelizovaného se nestává.

   35. Aktivní legitimace navrhovatele je tedy dána.

   VI.

   Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu

   36.  Ústavní  soud  je  v  souladu  s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o
   Ústavním soudu v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený
   zákon  (jeho jednotlivé ustanovení) byl přijat a vydán v mezích Ústavou
   stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

   37.  Ze sněmovního tisku č. 880/0 (vládní návrh zákona), těsnopiseckých
   zpráv,  jakož  i z vyjádření účastníka řízení, usnesení vlády č. 934 ze
   dne  14.  prosince  2012  (veřejně dostupného) a rozhodnutí předsedkyně
   Poslanecké  sněmovny  č. 48 a 49 ze dne 14. prosince 2012 (dostupných v
   digitální   knihovně  Poslanecké  sněmovny)  bylo  zjištěno,  že  vláda
   schválila předmětný návrh předložený ministryní práce a sociálních věcí
   dne  14.  prosince  2012  usnesením  č.  934,  přičemž současně navrhla
   předsedkyni  Poslanecké sněmovny, aby vyhlásila na období od 17. do 21.
   prosince  2012  stav  legislativní nouze pro projednání tohoto vládního
   návrhu  zákona,  a  požádala,  aby  tento vládní návrh byl projednán ve
   zkráceném   jednání  v  rámci  vyhlášeného  stavu  legislativní  nouze.
   Současně  vláda  požádala  předsedu  Senátu, aby Senát projednal vládní
   návrh zákona ve zkráceném jednání.

   38.  Předsedkyně Poslanecké sněmovny vyhlásila rozhodnutím č. 48 ze dne
   14. prosince 2012 na dobu od 17. do 21. prosince 2012 stav legislativní
   nouze, přičemž v rozhodnutí uvedla, že žádost odůvodňuje předseda vlády
   „mimořádnými  okolnostmi,  kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní
   práva  a  svobody  občanů“. V rozhodnutí č. 49 z téhož dne rozhodla, že
   sněmovní  tisk č. 880 bude projednán ve zkráceném jednání (s vynecháním
   1.  čtení),  přikázala  tento  tisk  rozpočtovému výboru k projednání a
   stanovila   nepřekročitelnou  lhůtu  pro  předložení  usnesení  do  18.
   prosince 2012 do 10.00 hodin.

   39.  Podle údajů digitálního repozitáře Poslanecké sněmovny byl tisk č.
   880/0  rozeslán  poslancům  14.  prosince 2012; rozpočtový výbor k němu
   zaujal  stanovisko  ve  svém usnesení (č. 880/1) z 18. prosince 2012, v
   němž  doporučil,  aby Poslanecká sněmovna návrh neprojednávala v obecné
   rozpravě a projednala jej do 18. prosince 2012 do 19.00 hodin.

   40.  Návrh  zákona  byl projednán na 49. schůzi Poslanecké sněmovny dne
   18.  prosince  2012 jako bod č. 164; v úvodu Poslanecká sněmovna (podle
   těsnopisecké  zprávy)  posoudila, zda jsou dány podmínky pro projednání
   ve  zkráceném  jednání;  v  rozpravě  k této otázce se nikdo z poslanců
   nepřihlásil,  v  hlasování  č.  241 bylo rozhodnuto, že nadále existují
   podmínky  pro  projednání  vládního  návrhu  zákona  (tisk  č.  880) ve
   zkráceném  jednání;  přihlášeno  bylo  168 poslanců, pro hlasovalo 160,
   proti 3.

   41.  Ministryně  práce  a  sociálních věcí jako důvod předložení návrhu
   zákona  uvedla,  že „vláda poté, co nebyl schválen její předchozí návrh
   řešení  -  navrhla  výši  platové základny ve výši 2,75násobku průměrné
   měsíční  nominální  mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře - podle
   této  platové  základny  mají být od 1. ledna 2013 určovány platy pouze
   soudcům  a  zprostředkovaně  též  státním  zástupcům  - pevně věřím, že
   předložený vládní návrh bude schválen, protože v opačném případě nebude
   stanovena  pro  určení  platů  soudců a státních zástupců žádná platová
   základna -“.

   42.  Poté  Poslanecká  sněmovna  hlasováním č. 242 (přihlášeno 161, pro
   133,  proti 2) rozhodla o upuštění od obecné rozpravy (podle § 99 odst.
   7 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny).

   43.  V podrobné rozpravě byly vzneseny dva pozměňovací návrhy (poslanec
   Jan  Čechlovský  navrhl  rozšířit  vládní návrh o novelizaci předpisů o
   pojistném na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění tak,
   aby náhrady výdajů poskytované podle zákona č. 236/1995 Sb. nepodléhaly
   odvodům  pojistného,  a  poslankyně  Jana  Suchá  navrhla,  aby namísto
   2,75násobku   činila  platová  základna  3násobek  průměrného  platu  v
   nepodnikatelské  sféře).  Ministr  spravedlnosti  v  rozpravě upozornil
   Poslaneckou  sněmovnu  na  rizika  spojená s přijetím vládního návrhu a
   uvedl,  že  by byl rád, kdyby byl přijat „ten takzvaný 3násobek“, který
   by  byl  „nepochybně  ústavně  konformnější“, a „možná by byl konečně v
   této  otázce  klid“.  Prvý  pozměňovací návrh přijat byl (vynětí náhrad
   výdajů  z  platby  pojistného),  druhý  -  návrat  platové  základny na
   trojnásobek - přijat nebyl.

   44.  Návrh  zákona  byl  přijat  v hlasování č. 245 (přihlášeno bylo 99
   poslanců, pro hlasovalo 80, proti 8).

   45.  Senát  projednal  vládní  návrh zákona jako tisk č. 10; Poslanecká
   sněmovna  jej  postoupila  Senátu  dne  19.  prosince  2012, Senát tisk
   zařadil  na  3.  schůzi  dne  28.  prosince  2012;  ministryně  práce a
   sociálních  věcí  při projednání v Senátu podle stenozáznamu uvedla, že
   „předložený  návrh  zákona  Poslanecká  sněmovna  projednala  ve  stavu
   legislativní  nouze, a shledala tedy, že jde o mimořádnou okolnost, kdy
   jsou  zásadním  způsobem  ohrožena  základní  práva  a  svobody občanů,
   zejména  tedy  právo občanů na spravedlivou odměnu za práci, proto také
   ten  důvod  legislativní  nouze“.  Ústavně-právní  výbor Senátu ve svém
   usnesení  navrhl  vrátit  návrh zákona Poslanecké sněmovně; odmítl ústy
   svého   předsedy,   který   informoval   o   obsahu   usnesení  výboru,
   interpretaci, že 2,75násobek určující platovou základnu znamená zvýšení
   platů  soudců,  a  s  poukazem  na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
   33/11  uvedl,  že podle závazného nálezu Ústavního soudu mají být platy
   soudců odvozeny od platové základny, která bude trojnásobkem průměrného
   platu  v  nepodnikatelské  sféře.  Také upozornil na problematický stav
   legislativní  nouze  vyhlášený  podle  jeho  názoru jen proto, že vláda
   nestíhá  předložit  zákony tak, jak má. Garančním výborem byl výbor pro
   hospodářství,  zemědělství a dopravu, který navrhl nezabývat se návrhem
   zákona.  Tento  návrh  byl Senátem v hlasování č. 4 přijat (usnesení č.
   50, registrováno 74 senátorů, pro návrh 57, proti 11).

   46. Zákon byl doručen prezidentu republiky k podpisu 28. prosince 2012,
   prezident zákon podepsal 11. ledna 2013, k podpisu předsedovi vlády byl
   doručen  15.  ledna  2013, k vyhlášení ve Sbírce zákonů došlo 17. ledna
   2013 pod č. 11/2013 Sb.

   47.  Navrhovatel  namítá,  že  institut legislativní nouze byl zneužit,
   neboť  vláda byla při předkládání návrhu řešícího výši platové základny
   pro  určení  platů  soudců  nepřípustně  liknavá, a dále zdůrazňuje, že
   návrh  nebyl  projednán  před  předložením  Poslanecké  sněmovně s mocí
   soudní.  Nález sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3. května 2012 zrušil ke dni
   31.  prosince  2012  úpravu,  podle  níž  měla být platová základna pro
   soudce  odvíjena  od 2,5násobku průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské
   sféře  za  předminulý  kalendářní  rok.  Vláda  předložila sice dne 30.
   července  2012 Poslanecké sněmovně návrh zákona (tisk č. 763/0), kterým
   měl  být  změněn  zákon  č.  236/1995  Sb.,  učinila  tak však způsobem
   raritním:  předložila  pět  variant  výše  platové základny (od 2,51 po
   3násobek)  a  současně  navrhla  ve  všech  variantách  zrušit zmrazení
   platové  základny  obsažené  v  §  3a zákona č. 236/1995 Sb. K tisku č.
   763/0   byl  podán  komplexní  pozměňovací  návrh  poslance  Vladislava
   Vilímce,  jenž  pro  výši základny určoval 2,75násobek průměrné měsíční
   mzdy  v  nepodnikatelské  sféře  a  předpokládal pro tzv. představitele
   odměňované  podle  zákona č. 236/1995 Sb. v letech 2015 a 2016 postupné
   rozmrazení  jejich  platové  základny  (koeficienty  2,51 a 2,61). Byly
   podány  rovněž některé další pozměňovací návrhy, které řešily zdaňování
   náhrad  výdajů,  prodloužení zmrazení platové základny představitelů do
   roku  2015,  ale  také  návrh  na řešení propadu platů soudců Ústavního
   soudu  vůči  platům  soudců  obecných  soudů  či  výše platové základny
   odvíjející  se od 3násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Třetí
   čtení návrhu proběhlo 12. prosince 2012, přičemž návrh zákona (ve znění
   komplexního pozměňovacího návrhu) nebyl přijat.

   48.  Ústavní  soud  nepochybuje,  že  napadený zákon byl přijat v rámci
   Ústavou  stanovené kompetence Parlamentu; odpověď na otázku, zda k tomu
   došlo i ústavně předepsaným způsobem, již není tak nabíledni.

   49.  Ústavní  soud  se  v minulosti již opakovaně vadami legislativního
   procesu  včetně  vyhlášení stavu legislativní nouze a projednání návrhu
   zákona  ve zkráceném jednání zabýval; jeho názory se vyvíjely od značné
   zdrženlivosti  [např.  nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. ledna 2008
   (N  26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27.
   března  2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS
   12/10  ze  dne  7.  září  2010  (N  188/58  SbNU  663; 269/2010 Sb.)] k
   důraznému  připomenutí  nutnosti dodržování principů tvorby souladného,
   přehledného  a předvídatelného práva jako jednoho z atributů materiálně
   chápaného  právního  státu  [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1.
   března  2011  (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS
   53/10  ze dne 19. dubna 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]. Třebaže
   je  institut  legislativní nouze výhradně institutem zákonným, je třeba
   na  něj  nesporně  nahlížet  pod  zorným  úhlem  principů  dělby  moci,
   pluralismu,  svobodné  soutěže  politických sil a ochrany parlamentních
   menšin. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10 Ústavní soud vyložil, že institut
   vyhlášení stavu legislativní nouze omezuje či relativizuje tyto uvedené
   ústavní  principy,  a  proto  musí  být podmínky jeho použití vykládány
   restriktivně. Podmínkou vyhlášení stavu legislativní nouze je existence
   mimořádné  okolnosti,  která  má  potenciál  ohrozit  základní  práva a
   svobody  zásadním  způsobem,  anebo  kdy státu hrozí značné hospodářské
   škody  (§  99 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké
   sněmovny).  Závěr  o  existenci  mimořádné  okolnosti  musí mít rozumný
   základ  a  musí být podložen skutkovými okolnostmi, důvodnost vyhlášení
   stavu legislativní nouze je pak nutno opřít rovněž o poměření intenzity
   důvodů  pro  vyhlášení  stavu  legislativní  nouze  ve vztahu k omezení
   dotčených  ústavních principů, neboť zájem na zabránění nebo odstranění
   jejích  důsledků  by  měl  s  ohledem  na chráněné hodnoty v konkrétním
   případě  převážit  nad  zájmem na řádném průběhu legislativní procedury
   (srov.  body  84-85 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10). Nelze také odhlédnout
   od  skutečnosti,  že v praxi parlamentní je tento institut užíván - jak
   již Ústavní soud v minulosti také upozornil - velmi často.

   50.  Vyhlášení  stavu  legislativní nouze bylo v rozhodnutí předsedkyně
   Poslanecké  sněmovny  č.  48  ze  dne  14.  prosince  2012 odůvodněno v
   podstatě dikcí zákona („mimořádné okolnosti, kdy jsou zásadním způsobem
   ohrožena základní práva a svobody občanů“). Skutkové okolnosti však lze
   spolehlivě  rekonstruovat  ze  shora  podaného  přehledu legislativního
   procesu; důvodem vyhlášení stavu legislativní nouze byla skutečnost, že
   od  1.  ledna  2013  neexistovalo v právním řádu ustanovení, z něhož by
   bylo  lze  konstruovat  výši  platu  soudce (a návazně na to i státního
   zástupce),  a Poslanecká sněmovna dne 12. prosince 2012 zamítla tisk č.
   763/0,  který projednávala od 31. července 2012 v návaznosti na zrušení
   části  ustanovení  o platové základně v zákoně č. 236/1995 Sb. Ústavním
   soudem  (nález  sp. zn. Pl. ÚS 33/11). Ústavní soud poskytl zákonodárci
   sedm  měsíců  na  to,  aby  neústavní snížení platové základny a relaci
   platu soudce vůči průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře vyřešil ústavně
   konformním  způsobem.  Prvého  pochybení,  které  v  zásadě  s největší
   pravděpodobností   spustilo   řetěz   událostí,   které  byly  završeny
   zamítnutím  návrhu  obsaženého  v  tisku  č. 763/0, se dopustila vláda,
   která  v  tomto  tisku  nepředložila  v  materiálním slova smyslu návrh
   zákona,  jenž by býval mohl být Poslaneckou sněmovnou schválen, nýbrž -
   jak sama uvedla v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona podanému 14.
   prosince 2012 - „nosič pro řešení vzešlé ze všeobecné politické shody“.
   Po  zamítnutí „nosiče“ vláda během dvou dnů (během nichž jistě nestihla
   připomínkové  řízení,  natož  projednání s reprezentací soudní moci, za
   niž  nutno  za současného stavu věcí považovat vrcholy soudní soustavy,
   totiž  Nejvyšší  soud  a  Nejvyšší  správní soud) předložila Poslanecké
   sněmovně  nový  návrh  (tisk  č.  880/0) spojený se žádostí o vyhlášení
   stavu  legislativní  nouze.  V  tomto  časovém „presu“ (do 31. prosince
   zbývalo  pouhých  17  dnů)  musely  návrh  zákona  projednat dvě komory
   Parlamentu,  přičinit  podpisy  prezident  republiky a předseda vlády a
   zákon musel být vyhlášen. Není divu, že se to nepodařilo zcela, třebaže
   i  tento  čas  „postačoval“  k  doplnění  návrhu  o novelizaci předpisů
   upravujících   odvod  pojistného  na  sociální  zabezpečení  a  veřejné
   zdravotní  pojištění  -  tuto  část  zákona  ovšem navrhovatel neučinil
   předmětem  svých  námitek a ani tak nejspíše učinit nemohl s ohledem na
   předmět  řízení,  a  proto ji Ústavní soud ponechává stranou (zákon byl
   nakonec vyhlášen ve Sbírce zákonů 17. ledna 2013).

   51.  Poměří-li  Ústavní  soud  intenzitu  důvodů  pro  vyhlášení  stavu
   legislativní  nouze  (zde  právo soudců na odměnu za práci, jak ostatně
   uvedla  ministryně  práce  a  sociálních věcí při projednávání návrhu v
   Senátu)  se  zájmem  na  řádné  a kvalitní legislativní proceduře, musí
   konstatovat,  že  v  dané časové situaci to byla jediná možnost, jak se
   pokusit  o to, aby soudci nezůstali od 1. ledna 2013 bez odměny za svou
   práci. Také nelze odhlédnout od faktu, že při zahájení projednání tisku
   č.  880  ze  168  přihlášených  poslanců  hlasovalo  160 (tedy více než
   třípětinová  většina  všech  poslanců) pro závěr, že jsou dány podmínky
   pro   projednání  návrhu  zákona  ve  zkráceném  jednání.  Jakkoli  lze
   namítnout,  že  za čtyři dny nemohla Poslanecká sněmovna řádně o návrhu
   uvážit,   nelze   opomenout  skutečnost,  že  předmětné  téma  Sněmovna
   projednávala od 31. července 2012 v podobě tisku č. 763, takže poslanci
   byli  velmi  dobře  informováni  o podstatě a charakteru právní úpravy,
   jejíž  jedinou  ambicí  mělo být nahrazení koeficientu 2,5 koeficientem
   jiným,  ústavně  konformním,  jak vyložil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11
   Ústavní  soud,  když koeficient 2,5 vyřadil svým rozhodnutím ze zákona.
   Obdobně  byl  v  obrovském časovém stresu Senát, jenž měl na projednání
   návrhu 10 dnů včetně vánočních svátků.

   52.  Ústavní  soud je nucen konstatovat, že vláda i Parlament opakovaně
   zachází  -  pokud  jde  o způsob přijetí zákona, jenž zásadním způsobem
   zasahuje  materiální zabezpečení soudců - s třetí součástí státní moci,
   totiž  mocí  soudní, způsobem, jenž v evropském demokratickém a právním
   prostoru  lze jen stěží nalézt. Ústavní soud v minulosti již několikrát
   apeloval,   aby  exekutiva  i  moc  zákonodárná  respektovaly  pravidla
   demokratické  politické  kultury; v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 Ústavní
   soud  (bod  25) uvedl: „Soudci se ocitli z hlediska možnosti relevantně
   projevit  svoji  vůli  a  bránit  se  v otázce platu v horší pozici než
   ostatní  profese  -  v  případě  výjimečných  okolností,  např.  tíživé
   finanční   situace   státu,   by   napříště  neměli  být  soudci  takto
   znevýhodněni  a  k  tomu,  aby  zákonodárce  mohl přistoupit k platovým
   restrikcím,  by  si  měl  opatřit  relevantní  stanovisko reprezentantů
   soudní  moci, jež by se mělo stát i součástí důvodové zprávy.“ V nálezu
   sp.  zn.  Pl.  ÚS  16/11  Ústavní soud připomněl s veškerou naléhavostí
   konstitutivní  principy  demokratické společnosti, s nimiž stojí a padá
   ústavní  stát - tehdejšími slovy nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21.
   prosince  1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.) „- není právo a spravedlnost
   předmětem  volné  dispozice  zákonodárce,  a  tím  ani  zákona, protože
   zákonodárce   je   vázán  určitými  základními  hodnotami,  jež  Ústava
   prohlašuje  za  nedotknutelné“.  Platové  restrikce  soudců  vždy budou
   znamenat  určitou  formu  zásahu  do  jednoho  z  komponentů soudcovské
   nezávislosti  (jak  bude  znovu odůvodněno dále), proto je nepřípustné,
   aby  k  takovému  zásahu  docházelo  jednostranně; soudci představují z
   pohledu  osobního  rozsahu zákona č. 236/1995 Sb. nejpočetnější skupinu
   osob,  navíc  skupinu, jež požívá - jak rovněž bude dále zdůrazněno - z
   hlediska  ústavního  zvláštní  ochrany,  a prostor pro zásahy do jejich
   postavení  je  užší  než u skupin jiných ústavních činitelů. Moc soudní
   nemá  v našich ústavních podmínkách reprezentaci, přesto je však soudní
   soustava  završena  dvěma  nejvyššími  soudy - ty musejí chtě nechtě za
   této  situace  plnit  i nezbytnou roli reprezentantů moci soudní. Již v
   nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 bylo konstatováno, že „tento negativní stav
   vytváří  tlak  na  extenzi interpretace principů plynoucích z ústavního
   pořádku,  tlak na podřazení pravidel demokratické politické kultury pod
   konstitucionalistický rámec“.

   53. Derogační zásah by v posuzované věci tedy byl jen prostým důsledkem
   setrvalého  doslova  přehlíživého  přístupu  vlády a zákonodárce k moci
   soudní,  kterou  snad  i s odstupem téměř 25 let od zásadní společenské
   změny  vnímají toliko jako skupinu státních úředníků závislých na státu
   a placených tak, jak se zachce té které politické reprezentaci; Ústavní
   soud  však musel vážit důsledky takového postupu, rovněž s přihlédnutím
   k  tomu,  že  navrhovatel,  ač  pregnantně  formuloval  výhrady k vadám
   legislativního  procesu, formulací petitu dal zřetelně najevo, že hodlá
   vznést  i  námitky  materiální  a  dává  přednost  posouzení ústavnosti
   napadeného  zákona  z  hlediska  materiálního.  Z  hlediska  nároků  na
   legislativní   proces  do  budoucna  nebude  možné,  aby  Ústavní  soud
   aproboval  jakýkoli  postup,  který  pomine projednání s představiteli,
   resp.  zástupci  nezávislé  justice, a to jak na úrovni exekutivní, tak
   zákonodárné.  Zásahy  do materiálního postavení soudců musejí být řádně
   odůvodněny  včetně  komplexního  ekonomického  rozboru,  z  něhož budou
   patrny  možnosti státního rozpočtu v návaznosti na hospodářskou situaci
   státu, a musí být poskytnuty řádné údaje o situaci v odměňování zejména
   vyšších státních úředníků a dalších osob s nejvyššími odměnami za práci
   poskytovanými  ze státního rozpočtu. Nelze než připomenout, že v zemích
   s   dlouholetou   demokratickou   tradicí   je   možnost  zasáhnout  do
   materiálního  zabezpečení  soudců  například  omezena toliko na základě
   závěrů  komplexního  stanoviska  skupiny  nezávislých  odborníků (srov.
   například situaci v Kanadě).

   54.  Formální  zrušení  právní  úpravy vtělené do zákona č. 11/2013 Sb.
   (jeho  čl. I, tedy novelizace § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb.) - bez
   hodnocení  dopadu  zákona  na  materiální  ústavnost  -  by  za  těchto
   okolností  z hlediska principu proporcionality mělo ustoupit požadavkům
   efektivní   ochrany   ústavnosti.   Tím  ovšem  Ústavní  soud  nikterak
   nepředjímá  situace,  ve  kterých  -  jako  to  už učinil v minulosti -
   derogační  zásah  z  důvodů  neústavnosti  legislativního  procesu bude
   považovat  za  jediný možný. V projednávané věci dal přednost efektivní
   ochraně  ústavnosti  a  v  dalším  kroku  svého  přezkumu  přistoupil k
   posouzení  ústavnosti těch ustanovení, která navrhovatel ve svém návrhu
   označil.

   VII.

   Soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem

   VII./A

   Ustanovení  §  3  odst.  3  zákona  č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění
   zákona č. 11/2013 Sb.

   VII./A.1

   Přehled situace v odměňování soudců

   55.  Ústavní  soud považuje za potřebné pro rozsah posouzení ústavnosti
   napadeného  ustanovení  připomenout,  tak  jak to učinil již několikrát
   (zejména  v  nálezech  sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11), že
   zásahy   do   materiálního   postavení   soudců  trvají  od  roku  1997
   nepřetržitě.  Není třeba zde opakovat obsah všech restriktivních úprav,
   postačí   následující   shrnutí   reflektující  zejména  vývoj  platové
   základny,  která  je  určující  pro  stanovení  platu soudce a paušální
   náhrady výdajů.

   56.  V  souvislosti  se změnou koncepce stanovení platové základny osob
   odměňovaných  podle  zákona  č.  236/1995  Sb.  zákonem č. 309/2002 Sb.
   (vazbou  na  průměrnou  měsíční  mzdu  fyzických osob v nepodnikatelské
   sféře za předminulý kalendářní rok) došlo v roce 2003 ke zmrazení, tedy
   ukotvení  platové základny k 31. prosinci 2002 (zákon č. 425/2002 Sb.),
   jež  trvalo  do  roku 2005 a mělo za následek snížení relace průměrného
   výdělku  v  nepodnikatelské sféře a platové základny (která například v
   roce  1996  činila  hodnotu  4,38: platová základna 31 200 Kč, průměrný
   plat  v  nepodnikatelské  sféře podle údajů ČSÚ v roce 1994 činil 7 122
   Kč; v roce 2002 hodnotu 3,65: platová základna 46 440 Kč, průměrný plat
   v  nepodnikatelské sféře podle údajů ČSÚ v roce 2000 činil 12 731 Kč) z
   hodnoty  cca 3,33 v roce 2003 na hodnotu 3,00 v roce 2005. Model, podle
   něhož  měla  platová  základna  kopírovat  (s posunem o dva roky) vývoj
   průměrných platů v nepodnikatelské sféře, byl aplikován toliko v letech
   2005,  2006  a 2007 a od roku 2008 v důsledku zákona č. 261/2007 Sb., o
   stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, dochází k
   opětovnému  zmrazení  platové  základny s ukotvením k datu 31. prosince
   2007  (výše  základny  56 847 Kč). Toto zmrazení trvá do roku 2010 (kdy
   nominální  snížení  bylo  zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 12/10), relace
   platové základny a průměrného platu v nepodnikatelské sféře za rok 2008
   činila v roce 2010 hodnotu cca 2,5.

   57.  Toto  snížení  relace  platové  základny a platu v nepodnikatelské
   sféře  z hodnoty 4,38 na hodnotu 2,5 mezi lety 1996-2010 bylo důsledkem
   změny koncepce stanovení platů ústavních činitelů v roce 2002 a dvojího
   zmrazení  platové  základny  v  letech  2003-2004 a 2008-2010. Počínaje
   rokem  2011  až do roku 2014 (zákon č. 425/2010 Sb.) měly platit ad hoc
   stanovené platové základny v jednotlivých letech a pouze jako „pojistka
   proti  rozhodnutí  Ústavního  soudu“  byla  „obecná“  platová  základna
   snížena  na  hodnotu  2,5násobku,  tedy na hodnotu dosaženou v důsledku
   zmrazení základny v letech 2008-2010, přičemž zákonodárce předpokládal,
   že tato základna se použije znovu až v roce 2015.

   VII./A.2

   Nálezy Ústavního soudu vztahující se k platové základně v období po 31.
   prosinci 2010

   58.  Ústavní  soud  nálezem  sp.  zn.  Pl. ÚS 16/11 zrušil § 3b odst. 1
   zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., dnem vyhlášení
   ve Sbírce zákonů (dnem 12. září 2011), tedy základnu platnou pro soudce
   ve  výši  54 005 Kč v roce 2011 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 ve spojení s
   čl.  82  odst.  1 Ústavy. S ohledem na dřívější judikaturu Ústavní soud
   zdůraznil, že

   -  posouzení  ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní
   období  konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské
   nezávislosti,

   -  ústavní  postavení  soudců  na  straně  jedné  a  představitelů moci
   zákonodárné  a  výkonné,  zvláště pak státní správy, na straně druhé se
   vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,
   z  čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým
   restrikcím  vůči  soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovým
   restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry,

   -  zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí
   být  výrazem  svévole  zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady
   proporcionality,   odůvodněn   výjimečnými  okolnostmi,  např.  tíživou
   finanční  situací  státu,  přičemž  i za splnění této podmínky musí být
   zohledněna  odlišnost  funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a
   výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k
   obavám,  nedotýká-li  se  omezení  důstojnosti soudců, případně není-li
   výrazem  ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na
   moc  soudní. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal např. deficit
   veřejných  financí  v  mezinárodním  srovnání nikterak mimořádným, dále
   akcentoval  dlouhodobý trend snižování a zmrazování soudcovských platů,
   což  vyhodnotil  jako  opuštění  racionálních  relací mezi úrovní platů
   soudců  a  platů  ve  veřejné  správě. Taková nivelizace vede k sestupu
   soudcovského  stavu  uvnitř  středostavovské  společenské  vrstvy  a ke
   snížení společenské prestiže. Přitom Ústavní soud poukázal na mimořádný
   růst  platů  ve  veřejné sféře v roce 2010, což považoval za rozporné s
   deklarovaným cílem nutnosti úspor.

   59.  Důsledkem  zrušení  platové  základny pro rok 2011 byla aktivizace
   zákonodárcem  a  exekutivou  vytvořené  „pojistky  - která by zabránila
   nevratnému  skokovému  nárůstu platů soudců, který by nastal beze změny
   obecné  úpravy v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č.
   309/2002 Sb. - Takto dosažené platy by již patrně nebylo možné vzhledem
   k  dosavadní  judikatuře  Ústavního soudu v budoucnosti výrazně snížit“
   (důvodová  zpráva  k  tisku  č.  133/0).  Sdělením Ministerstva práce a
   sociálních  věcí publikovaným pod č. 271/2011 Sb. byla pak pro rok 2011
   vyhlášena  platová  základna  57 747,50 Kč (2,5násobek průměrného platu
   fyzických osob v nepodnikatelské sféře za rok 2009).

   60.  Nálezem  sp.  zn.  Pl.  ÚS 33/11 Ústavní soud zrušil jednak ad hoc
   stanovenou platovou základnu pro roky 2012 až 2014 (§ 3b odst. 2 zákona
   č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) dnem vyhlášení nálezu
   ve  Sbírce zákonů, tj. 1. června 2012, jednak zrušil slovo „2,5násobek“
   v  §  3  odst.  3  zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č.
   425/2010 Sb., uplynutím dne 31. prosince 2012.

   61.  Poukázal  přitom  na již dříve vymezené zobecňující teze stanovící
   hranice  možných  restrikcí  v  materiálním zabezpečení soudců, dále na
   komparaci  s  judikaturou  evropských  ústavních  soudů  a  zdůraznil a
   objasnil  princip  nezávislého  soudnictví  jako  jedné  z  podstatných
   náležitostí  demokratického  právního  státu  (čl.  9  odst. 2 Ústavy).
   Požadavek nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců
   jako  garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení
   a  ze  zajištění  práv  a  svobod  jednotlivců  soudcem  odčleněným  od
   politické  moci.  Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního
   právního   postavení   (mezi   něž   nutno   zařadit   nesesaditelnost,
   neodvolatelnost,  nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční
   nezávislosti   na  orgánech  reprezentujících  zákonodárnou  a  zejména
   výkonnou  moc,  jakož  i  oddělením  soudnictví  od  moci zákonodárné a
   výkonné   (zejména   uplatněním  zásady  inkompatibility).  Z  hlediska
   obsahového  je  pak  soudcovská  nezávislost zajištěna vázaností soudců
   toliko   zákonem,   tj.   vyloučením  jakýchkoli  prvků  subordinace  v
   soudcovském  rozhodování.  Základními  komponenty principu nezávislosti
   soudnictví  se  Ústavní  soud komplexně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS
   7/02 ze dne 18. června 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.).

   62.  Ústavní soud na okraj ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 zákona
   č. 236/1995 Sb. v citovaném nálezu zopakoval konstatování, jež vyslovil
   již  v  nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10: „- soudcovské platy i na rozdíl od
   platů  ostatních  ‚služebníků  státu‘  po dlouhé období i s následující
   zamýšlenou  perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu
   k  nim  se  pak  již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený
   proces  směřující  k  tomu,  aby se soudcovské platy vrátily do nižších
   úrovní,  a  tedy  aby  se  touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci
   zákonodárné  a  výkonné  v  minulosti  učiněná  ‚chyba‘  při  stanovení
   pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století.
   Taková  nivelizace  pak  ve  svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu
   soudcovského  stavu  uvnitř  středostavovské  společenské  vrstvy, jeho
   příjmové  degradaci  ve  vztahu  k  ostatním  právnickým  povoláním a k
   umenšování jeho potřebné společenské prestiže.“ Na této skutečnosti nic
   nemění  ani tvrzení předkladatele zákona, dle něhož úprava obsažená v §
   3b  odst. 2 zákona o platu vrací platovou základnu „cca“ na úroveň roků
   2007 až 2009.

   63.  Naopak,  restrikce  obsažená  ve  snížení  koeficientu  pro určení
   platové  základny  z hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné
   nominální  měsíční  mzdy  fyzických  osob  v nepodnikatelské sféře (§ 3
   odst.  3  zákona  o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) představuje
   nepřiměřený  a  pouze  vůči  soudcům  zaměřený  zásah  a  nesplňuje  ty
   podmínky, jež pro akceptaci restrikcí platů soudců vytyčil Ústavní soud
   v již nastíněné judikatuře.

   64. Důsledkem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 bylo, že Ministerstvo práce a
   sociálních  věcí  toliko  pro  období od 1. června 2012 do 31. prosince
   2012  vyhlásilo  sdělením č. 183/2012 Sb. výši platové základny ve výši
   2,5násobku  v  relaci  k  dosaženému průměrnému platu v nepodnikatelské
   sféře v roce 2010 ve výši 57 222,50 Kč (soudci tak v období 1. ledna až
   31.  května  2012 měli plat stanovený ze základny „zmrazené“ ve výši 56
   849  Kč,  tedy  platové  základny  oproti  roku  2011  téměř o 1 000 Kč
   nominálně snížené).

   65.  Ústavní  soud  nepovažuje  za  referenční  kritéria  závěry, které
   Ústavní  soud  vyslovil  v  nálezech  vážících se ke „zmrazení“ platové
   základny   v  letech  2003-2010,  neboť  tyto  závěry  byly  vývojem  a
   judikatorní praxí po 31. prosinci 2010 v podstatné míře překonány.

   VII./A.3

   Stanovení  platové  základny  pro  soudce  2,75násobkem  průměrné  mzdy
   fyzických osob v nepodnikatelské sféře

   66.  Ústavní  soud především poukazuje na výchozí maximy, které označil
   za  relevantní  v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a sp. zn. Pl. ÚS 16/11,
   jimiž hodlá poměřovat i navrhovatelem napadenou právní úpravu.

   67.  Postup  exekutivy  i  Poslanecké  sněmovny  poté,  co Ústavní soud
   vyhlásil  nález  sp.  zn.  Pl.  ÚS  33/11,  je popsán v části VI tohoto
   nálezu.  Výkonná  moc  předložila  návrh  zákona  v  pěti  variantách a
   Poslanecká  sněmovna  nemohla  najít  potřebnou  většinu pro názor, jak
   upravit  platovou  základnu  pro  soudce,  třebaže  při přečtení nálezu
   Ústavního  soudu  nebylo  třeba  váhat a třebaže v průběhu projednávání
   zazněly  upomínky  na  nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 z úst
   samotného   ministra   spravedlnosti   a   v   Senátu  z  úst  předsedy
   ústavně-právního  výboru, přičemž v tomto směru byly podány i návrhy ze
   strany poslanců na vrácení příslušné relace na trojnásobek.

   68.  Ústavní  soud  pod  sp. zn. Pl. ÚS 33/11 posuzoval snížení platové
   základny,  která  určuje  relaci mezi průměrnou mzdou v nepodnikatelské
   sféře  a  základnou  pro  plat  soudce  od  1. ledna 2011 z 3násobku na
   2,5násobek,  a  konstatoval  shora  uvedené  závěry. Pokud exekutivní i
   zákonodárná  moc  neuměla  či nechtěla závěry Ústavního soudu pochopit,
   nezbývá  než  zcela přímočaře konstatovat: snížení relativních hodnot v
   systému  odměňování soudců bylo důsledkem dlouholetého zmrazení platové
   základny  v  prvním  desetiletí  po  roce  2000,  o  čemž  exekutiva  i
   zákonodárná  moc měla dobře vědět, včetně toho, že „odmrazení“ po delší
   době musí být spojeno s jistým „skokovým navýšením“, má-li jít toliko o
   zmrazení, a ne o cílený postup směřující k trvalému snížení relativních
   poměrů,   nadto  šlo  o  důsledek  cíleného  tlaku  (dokumentovatelného
   citacemi  z  důvodových zpráv v řadě nálezů Ústavního soudu) na snížení
   platů  soudců  a jejich sblížení s platy úřednictva (ovšem nebylo nikdy
   řečeno které jeho skupiny).

   69.  Ústavní  soud  nepovažuje relativní poměr mezi základnou pro platy
   soudců   a   průměrnou   mzdou   v  nepodnikatelské  sféře  za  ústavně
   nedotknutelný  parametr;  v  nálezu  sp.  zn.  Pl.  ÚS  33/11 však bylo
   zdůvodněno,  proč  Ústavní  soud  snížení  o  cca  16  %  považoval  za
   neproporcionální vzhledem ke všem skutečnostem, k nimž přihlédl.

   70.  Důvodová  zpráva  k  tisku  č.  880/0  obsahuje toliko jediný údaj
   odůvodňující  hranici 2,75násobku, totiž „návrat k trojnásobku by kladl
   vysoké nároky na prostředky ze státního rozpočtu v roce 2013 i v letech
   dalších,  tj.  v  období,  ve  kterém  se  uplatňují  úsporná  opatření
   prakticky  u  všech  skupin  obyvatelstva. Za přiměřené řešení, zejména
   vzhledem  k  současné ekonomické situaci a možnostem státního rozpočtu,
   se považuje stanovení relace - ve výši 2,75násobku“.

   71.  Není  rolí  Ústavního  soudu,  aby  ve  svém rozhodnutí formuloval
   rozsáhlé  ekonomické  analýzy  a zkoumal možnosti státního rozpočtu; to
   mělo  být součástí důvodové zprávy k návrhu zákona. Nebylo tomu tak ani
   v  zákoně  č.  425/2010  Sb.  ani  v  zákoně č. 11/2013 Sb. Pokud jde o
   úsporná  opatření  vůči  obyvatelstvu v důsledku finanční a hospodářské
   krize,   je  potřeba,  aby  exekutiva  i  zákonodárná  moc  nepoužívaly
   populistická   obecná   vyjádření:  platy  soudců  podlehly  významnému
   reálnému  poklesu  své  hodnoty  (patrně jako žádné skupině zaměstnanců
   odměňovaných   ze   státního  rozpočtu)  v  důsledku  zásahů  v  letech
   2002-2010,  kdy  se  v  oblasti odměňování ve veřejné sféře neuplatnila
   žádná  úsporná  opatření, jež by se projevila v údaji o průměrné mzdě v
   nepodnikatelské  sféře.  Podle  údajů ČSÚ veřejně dostupných (publikace
   e-3106-13  zveřejněná  25.  března  2014) průměrná hrubá měsíční mzda v
   nepodnikatelské  sféře - přepočtené počty - v letech 2000-2013 (příloha
   1b)  ani  v  jednom roce neklesla, a to ani v letech deklarovaných jako
   období  krize; do roku 2009 je vykazován růst 4,2 až 9,5 %, v roce 2010
   a 2011 stagnace (růst 0,2 %), v roce 2012 růst 2,2 % a v roce 2013 růst
   0,9 %.

   72.  Tento  vývoj  pak  platy soudců reflektují jen se zpožděním v čase
   (klesne-li  průměrný  plat,  klesne  i  plat  soudců  toliko  s časovou
   prodlevou - to plyne z úpravy obsažené v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995
   Sb.). Solidarita soudců s ostatními zaměstnanci v nepodnikatelské sféře
   je tedy v systému zabudována velmi pevně.

   73. Tvrzená úsporná opatření (jak je v důvodové zprávě k tisku č. 880/0
   uvedeno  „prakticky  u  všech  skupin obyvatelstva“) tak nenalezla svůj
   výraz  ve výši průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Zákonodárce nijak
   analyticky   neargumentoval  strukturálními  změnami  zaměstnanosti  ve
   veřejné  sféře  ani  poklesem  platů  zaměstnanců v nejvyšší hierarchii
   státní  správy.  Podle dostupných veřejně přístupných údajů (informační
   systém  o  průměrném výdělku publikovaný na www.mpsv.cz) medián hrubého
   měsíčního platu nejvyšších státních úředníků ústředních státních orgánů
   vzrostl  mezi lety 2012 a 2013 z 80 271 (revidované výsledky ke dni 26.
   března  2014)  na  84  139  Kč (výsledky ke dni 26. března 2014; průměr
   činil  v  roce 2013 hodnotu 91 398 Kč). Makroekonomické predikce (např.
   Ministerstva  financí  zpřesněné  11.  dubna  2014) říkají, že pozvolné
   oživování  ekonomické  aktivity  by  mělo pokračovat, HDP by v letošním
   roce  mohl vzrůst o 1,7 %, v roce 2015 by se růst mohl zrychlit na 2 %;
   jiné  prognózy  publikované  ve  veřejně  dostupných  zdrojích  uvádějí
   možnost  až  3%  růstu,  analytický  konsenzus počítá s letošním růstem
   české ekonomiky od 2,5 do 3 %.

   74.  Ústavní  soud  tedy  shledává, že ani snížení relace mezi platovou
   základnou  a  průměrnou  mzdou  v  nepodnikatelské  sféře z 3násobku na
   2,75násobek  není  opřeno o analytický rozbor, jenž by svědčil tomu, že
   jde  o  zásah  přiměřený,  pohybující  se  v  mezích ústavně vymezeného
   prostoru  pro  zásahy  do materiálního zabezpečení soudců. Z citovaných
   veřejných  zdrojů  lze  naopak usuzovat, že platová základna snížená od
   roku 2013 z trojnásobku na 2,75násobek, tedy o 8,3 %, se vymyká růstu -
   byť  mírnému - průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (přepočtené počty)
   podle  údajů ČSÚ v tomtéž období, a už vůbec není v korelaci k cca 4,6%
   růstu  mediánu  průměrného platu nejvyšších státních úředníků mezi lety
   2012  a  2013.  Platy  soudců  jsou  navíc stanoveny fixní částkou a na
   rozdíl  od  státních  úředníků  je  nelze navyšovat přiznáváním žádných
   odměn.

   75. Zmrazení platů soudců v desetiletí mezi roky 2002-2011 již přineslo
   úspory  státnímu  rozpočtu v řádech miliard Kč; úsporu na platu jednoho
   soudce  okresního  soudu  na  počátku  jeho kariéry v důsledku zmrazení
   platu  lze  jen  v  letech  2007-2011 odhadovat na více než 400 000 Kč.
   Další  značné  úspory  (v  řádech  miliard)  státní rozpočet zaznamenal
   „díky“ zvolené metodě regulace platů, tzn.

   ad hoc
   stanovovaným  základnám  pro  léta  2011-2014,  patrně  při  vědomí, že
   rozhodnutí Ústavního soudu v zásadě působí

   ex nunc
   . K temporálním otázkám se však Ústavní soud vyjádří později.

   76.  Lze  proto shrnout, že při stanovení relace mezi průměrnou mzdou v
   nepodnikatelské  sféře  a  platovou  základnou soudců nebyly zohledněny
   maximy,  které  ve  své  judikatuře  k  této otázce vytyčil v minulosti
   Ústavní  soud; nebyl nijak reflektován zúžený dispoziční prostor, který
   zákonodárce  v  této  oblasti  má.  Po  letech  zmrazení  platů  soudci
   legitimně  očekávali  v  roce 2011 obnovení systému pravidelné vazby na
   dosaženou  průměrnou  mzdu  v nepodnikatelské sféře. Tíživá hospodářská
   situace  mohla  zavdat  příčinu  k  určitým  restrikcím,  ovšem právě s
   ohledem  na  minulost  již  tento  prostor  byl  maximálně zúžen, ne-li
   vyčerpán  za  situace,  kdy  nebylo  a není možno hodnotit hospodářskou
   situaci  v  naší  zemi jako stav před úpadkem (naštěstí). Ústavní soud,
   jsa  vystaven  sérii  návrhů  soudů, se opakovaně seznámil i s postojem
   soudcovské veřejnosti, která nesporně chápe a musí chápat, že v případě
   hospodářských   těžkostí   se  ve  vymezeném  ústavním  prostoru  mohou
   restrikce  dotknout  i  moci soudní. Taková restrikce však musí v rámci
   pro  ni  vyhrazeného  prostoru  být  vždy  přiměřená  a nesmí vyvolávat
   nerovnosti.  Pokud  by  se  každého zaměstnance (nebo alespoň většiny z
   nich) ve veřejné sféře dotklo takové reálné snížení hodnoty jeho odměny
   za  práci  v  rozmezí  let  2002-2013,  jako tomu bylo u soudců, pak by
   restriktivní  opatření,  byť  v ústavně vymezeném dispozičním prostoru,
   mohla teoreticky zasáhnout i soudce. Nelze ovšem nevidět, že i v období
   snižování  objemu  mezd  ve  veřejné  sféře byly vyčleňovány oblasti, v
   nichž ani k těmto restrikcím nedošlo (např. školství, zdravotnictví). K
   tomu  ovšem  přistupují  i  restriktivní  zásahy v minulosti do oblasti
   zabezpečení  soudců  v nemoci či danění náhrad výdajů; přestože Ústavní
   soud  nemíní následovat závěry, které vyslovil v minulosti v nálezu sp.
   zn.  Pl.  ÚS  13/08, v němž se odvolal na čistý příjem soudce, částečně
   zvýšený  v  důsledku  změny  daně  z příjmů, lze poukázat na fakt, že v
   letech  2010  a  2011  byly  zvýšeny tzv. stropy pojistného na sociální
   zabezpečení,  kterážto úprava vedla k poklesu příjmu části soudcovského
   sboru.  Nadto  se  soudci  odlišují  od  ostatních  ústavních  činitelů
   podstatným  omezením  jakékoli  možnosti  získat  další  příjem např. z
   titulu  výkonu další funkce, pracovního vztahu anebo dokonce podnikání,
   výpadek  příjmu  si  tedy  soudce  nemůže nijak nahradit jinou pracovní
   činností   (ty  povolené  většinou  nejsou  s  to  výpadek  nahradit  -
   pedagogická  či  vědecká  činnost).  Nadto  je povolání soudce většinou
   celoživotní  volbou,  která by neměla být ovlivňována neustálými zásahy
   do   materiálního   zabezpečení.   V   tomto   ohledu   je  soudní  moc
   nejstabilnějším  pilířem  státní moci, neboť nepodléhá volebním cyklům,
   jejichž  zákonitosti patrně mohou vést u představitelů zákonodárné moci
   a  exekutivy  ke snaze vyjít vstříc náladě veřejnosti i v oblasti odměn
   za  výkon  poslaneckého mandátu. Tento přístup ovšem ve vztahu k soudní
   moci   není  aplikovatelný  a  vede  k  poruchám  v  hierarchii  vztahů
   jednotlivých  součástí  státní  moci,  pokud  jde o úroveň materiálního
   zabezpečení,  jak  byly nastoleny při zavedení systému jednotné platové
   základny představitelů státní moci a soudců.

   77.  Zákonodárná  moc  a exekutiva se ve vztahu k regulaci materiálního
   zabezpečení  soudců dopustily strategické chyby: na rozdíl od některých
   okolních   států   rovněž  zasažených  finanční  a  hospodářskou  krizí
   nepřijaly obecná a dlouhodobá zásadní opatření ve vztahu k zaměstnancům
   veřejné  správy  a  dílčí  a  časově omezené opatření vůči soudcům, leč
   postup  zcela  opačný.  Například polský ústavní soud mohl v rozhodnutí
   sp.  zn. K 1/12, P 35/12 vyslovit, že zmrazení platů soudců v roce 2012
   nebylo  protiústavní;  svůj  závěr  přitom opřel o zjištění, že od roku
   2008 bylo odměňování všech zaměstnanců a funkcionářů státních institucí
   zmrazeno  a  obecný  mechanismus zvýšení platů soudců zůstal nezměněn -
   jednalo  se  toliko  o  příležitostné  jednoroční přizpůsobení finanční
   situaci  státu.  Současně ovšem dodal, že dlouhodobě by plat soudce měl
   vykazovat  vzestupný  trend, který by neměl být nižší než obdobný trend
   týkající  se  průměrné  odměny  ve  veřejném sektoru. Jinak mezinárodní
   komparace  rozhodování  evropských  ústavních  soudů  ukazuje,  že tyto
   orgány  ochrany  ústavnosti  dbají  o  to,  aby  se  ústava  nevzdálila
   ekonomické  realitě  země,  nicméně  zdůrazňují,  že  ústava  je nadána
   specifickou normativní autonomií, která brání tomu, aby ekonomické cíle
   neomezeně převládly nad rovností, popř. komplexně chápanou nezávislostí
   soudní  moci,  již  ústavní  principy chrání (např. portugalský ústavní
   tribunál  v  rozhodnutí č. 353/12 ze dne 5. července 2012, Ústavní soud
   Slovenské republiky v nálezu sp. zn. PL. ÚS 99/2011 ze dne 11. prosince
   2013).

   78.  Nezbývá než opakovaně poukázat na to, co Ústavní soud vyslovil již
   v  roce  2003  (nález  sp.  zn. Pl. ÚS 11/02): „Platové poměry soudců v
   širokém  smyslu  mají  být  stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoliv
   pohyblivým  faktorem,  s  nímž  kalkuluje  to  či  ono  vládní uskupení
   například  proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání
   s  platy  státních  zaměstnanců  nebo  ve  srovnání  s  jinou  profesní
   skupinou.“ A znovu opakovat to, co řekl Ústavní soud v roce 2012 (nález
   sp.  zn.  Pl.  ÚS 33/11): „Opuštění jakýchkoli racionálních relací mezi
   úrovní platu soudců a úrovní platů ve veřejné správě se v úpravě zákona
   o  platu  promítlo  ve svých absurdních důsledcích i vůči platům soudců
   Ústavního  soudu“  -  v  důsledku  čehož mají nejen předsedové senátů a
   funkcionáři  obou  nejvyšších soudů, předsedové senátů vrchních soudů s
   30letou  praxí a jejich funkcionáři, ale od 1. ledna 2014 dokonce již i
   předsedové  senátů  krajských soudů a jejich funkcionáři vyšší plat než
   soudci Ústavního soudu.

   79.  Za  těchto  okolností nelze akceptovat tezi o omezených možnostech
   státního  rozpočtu,  přičemž  nebyl  v  zákonné  úpravě předložen žádný
   argument,   jenž   by  mohl  být  hodnocen  jako  „výjimečná  okolnost“
   odůvodňující   prioritu  rovnosti  v  oblasti  restrikcí  v  odměňování
   státních  zaměstnanců,  ústavních  činitelů  a  soudců  před  principem
   komplexně  chápané  nezávislosti soudců. Nadto, jak bylo shora uvedeno,
   Ústavní  soud  neshledává  ani  argumenty,  které by svědčily pro rovné
   zacházení v oblasti odměňování státních zaměstnanců a soudců (ve smyslu
   rovných restrikcí - snížení objemu mezd ve veřejné sféře nemusí vést ke
   snížení  či  zmrazení  platu  každému jednotlivci, na rozdíl od každého
   soudce).

   80.  Platová  restrikce  obsažená v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb.,
   naposledy  ve  znění zákona č. 11/2013 Sb., ve slově „2,75násobek“ je v
   rozporu  s  čl.  1  odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, a proto
   plénum  Ústavního  soudu  rozhodlo podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním
   soudu  o  derogaci  předmětného  ustanovení,  jak  je uvedeno ve výroku
   nálezu  sub  I.  S  ohledem na shora uvedené důvody tak není v současné
   době   již  prostor  pro  restriktivní  zásahy  do  relativního  poměru
   zakotveného  v  §  3 odst. 3 zákona o platu, jak byl založen zákonem č.
   309/2002 Sb. (na úrovni 3násobku). Pro přijetí ústavně konformní relace
   mezi  průměrnou  mzdou  v  nepodnikatelské  sféře  a platovou základnou
   soudců stanovil Ústavní soud odklad vykonatelnosti nálezu po přiměřenou
   dobu, která postačuje k řádnému zákonodárnému procesu této legislativně
   jednoduché změny.

   VII./B

   Soulad čl. II zákona č. 11/2013 Sb. s ústavním pořádkem

   81.  Ustanovení  čl.  II  zákona  č.  11/2013 Sb. představuje přechodné
   ustanovení,  v  jehož  důsledku se snížená platová základna podle čl. I
   použije  poprvé  pro  plat  soudce za leden 2013. Toto ustanovení nutno
   číst  současně s ustanovením čl. V o účinnosti, podle něhož tento zákon
   nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013. Ve Sbírce zákonů byl publikován 17.
   ledna  2013.  Podle  důvodové  zprávy  k  tisku  č.  880/0 je přechodné
   ustanovení odůvodněno takto: „Z důvodu právní jistoty se zdůrazňuje, že
   nově  stanovená  výše  platové  základny  se použije pro určení platů a
   náhrad  výdajů  za  celý  měsíc  leden 2013, a to i pro případ, že by k
   vyhlášení  zákona ve Sbírce zákonů došlo až v průběhu tohoto měsíce.“ K
   účinnosti  zákona  bylo  uvedeno:  „Účinnost  navrhovaného  řešení musí
   nastat  bezprostředně po zrušení výše platové základny Ústavním soudem,
   tj. po 31. 12. 2012.“

   82.  Navrhovatel  dovozuje,  že  se  jedná  o právní úpravu nepřípustně
   zpětně retroaktivní.

   83.  Podle  čl.  52 odst. 1 Ústavy je k platnosti zákona třeba, aby byl
   vyhlášen,  podle  odstavce  2  způsob  vyhlášení  stanoví  zákon. Tímto
   zákonem  je  zákon  č.  309/1999  Sb.,  o  Sbírce  zákonů  a  o  Sbírce
   mezinárodních  smluv,  ve  znění pozdějších předpisů. Podle § 3 odst. 1
   zákona  č.  309/1999 Sb. právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich
   vyhlášení  ve  Sbírce  zákonů.  Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona je dnem
   vyhlášení  právního  předpisu  den  rozeslání  příslušné  částky Sbírky
   zákonů,  uvedený  v  jejím  záhlaví,  a  podle  odstavce  3, pokud není
   stanovena   účinnost   pozdější,  nabývají  právní  předpisy  účinnosti
   patnáctým dnem po vyhlášení (obecná

   vacatio legis
   ).  Vyžaduje-li  to  naléhavý  obecný  zájem,  lze  výjimečně  stanovit
   dřívější  počátek  účinnosti,  nejdříve  však  dnem  vyhlášení. Uvedená
   ustanovení Ústavy a zákona č. 309/1999 Sb. vylučují, aby přijatý právní
   předpis působil zamýšlené účinky dříve, než byl vyhlášen.

   84. Zákon č. 11/2013 Sb. byl publikován v částce 7 Sbírky zákonů, která
   byla rozeslána dne 17. ledna 2013. Jestliže je tedy v čl. V uvedeno, že
   zákon  nabývá  účinnosti  dnem  1.  ledna 2013, pak je zcela zjevné, že
   účinnost  zákona  je  stanovena v rozporu s čl. 52 odst. 1 Ústavy a § 3
   odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb. Pokud tedy zákon č. 11/2013 Sb. stanovil
   prostřednictvím  čl.  II  a  V, že jeho účinky nastávají již přede dnem
   publikace,  tedy  dříve, než byl vyhlášen, působí se zpětnou účinností.
   Účinnost tohoto právního předpisu tak předchází jeho platnosti a právní
   předpis   stanoví  závazné  pravidlo  spočívající  ve  snížení  platové
   základny  z  3násobku  na  2,75násobek  zpětně  k době, kdy zákon nebyl
   publikován.  Pro úplnost je třeba dodat, že navrhovatel Ústavnímu soudu
   předložil  k  přezkumu toliko přechodné ustanovení, nikoli ustanovení o
   účinnosti zákona.

   85. Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro
   všechny oblasti práva, ten však vyplývá z principu právního státu podle
   čl.  1  odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří i princip právní jistoty a
   ochrany  důvěry  v  právo.  Tento  zákaz se zásadně vztahuje na případy
   pravé  retroaktivity;  obsahem  zákazu  jako  ústavního  principu  není
   vyloučení  jakéhokoliv  zpětného  působení  právní  normy,  nýbrž pouze
   takového,  jež  současně představuje zásah do principu ochrany důvěry v
   právo,  právní  jistoty,  resp.  nabytých  práv.  Ústavní  soud  již  v
   minulosti   formuloval  rozsah  přípustných  výjimek  ze  zákazu  pravé
   retroaktivity  [srov.  bod  146  nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19.
   dubna  2011  (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]: takovou je situace, kdy
   subjekt  musel  s  retroaktivní  regulací počítat, dále působení právní
   normy  stojící v příkrém rozporu se zásadními, obecně uznanými principy
   humanity  a  morálky,  v občanskoprávních vztazích by mohl být užit též
   poukaz  na  „ordre  public“,  veřejný pořádek, jestliže by byly dotčeny
   předpisy  absolutně  kogentní,  jež byly vydány v důsledku určité mezní
   situace přerodu hodnot ve společnosti.

   86.  Ustanovení  čl.  II zákona č. 11/2013 Sb. (který nemohl - navzdory
   ustanovení  o  účinnosti  směřující  k  1. lednu 2013 - nabýt účinnosti
   dříve  jak  1.  února  2013)  proto  nese znaky pravé retroaktivity a v
   okolnostech  jeho  přijetí nelze shledat důvod pro připuštění některé z
   výjimek  dříve  Ústavním  soudem  vymezených pro průlom do zákazu pravé
   retroaktivity. Nejde ani o úpravu

   in favorem
   ,  ve prospěch soudců obecných soudů; po derogaci „2,5násobku“ Ústavním
   soudem  k  31.  prosinci  2012 nelze na novou úpravu pohlížet jinak než
   jako  na  snížení  dosažené  úrovně dlouhodobě v právní úpravě obsažené
   („trojnásobku“).   Shora   citovaný  obsah  rozpravy  v  obou  komorách
   Parlamentu   jen   dokládá,  že  někteří  členové  zákonodárného  sboru
   upozorňovali  na  přehlednost  a  jasnost  posledního  nálezu Ústavního
   soudu,  tím  spíše adresáti této normy nemohli očekávat, že zákonodárce
   bude  opětovně  s výší základny licitovat. Jak uvedl Ústavní soud již v
   roce  2002  [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. března 2002 (N
   28/25  SbNU  215; 145/2002 Sb.)]: „- pravá retroaktivita nemá v právním
   státu  místo  tam, kde zákonodárce se již dříve mohl ‚dostat ke slovu‘,
   nicméně tak neučinil.“

   87.  V  posuzované věci se zákonodárce z hlediska běhu času mohl dostat
   ke  slovu  (Ústavní  soud  poskytl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 časový
   prostor  cca  7  měsíců)  a  jen  v důsledku postupu vlády a neshody na
   řešení  zasáhl do materiálního zabezpečení soudců retroaktivně. Soudce,
   jenž  započal  výkon  funkce  1.  ledna  2013,  nevěděl, zda a jak bude
   odměňován, v rozporu s ustanovením § 34 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb.,
   jež  stanoví,  že  soudci  náleží  plat  ode dne, v němž splnil zákonné
   podmínky  pro  výkon  funkce.  Dokonce  takovému  soudci nebylo možno v
   souvislosti  se  začátkem výkonu funkce vyhotovit platový výměr (ač pro
   všechny  ostatní  zaměstnance  tak  zaměstnavatel  podle  § 136 odst. 1
   zákoníku  práce  musí učinit v den nástupu do práce). Na tom nic nemění
   skutečnost,  že plat za leden 2013 byl splatný nejpozději v kalendářním
   měsíci  následujícím  po  měsíci, ve kterém vzniklo právo na plat (§ 37
   odst. 1 poslední věta zákona č. 236/1995 Sb. ve spojení s § 141 odst. 1
   zákoníku práce).

   88.  Jakkoli Ústavní soud shledává napadené ustanovení čl. II zákona č.
   11/2013  Sb.  normou  protiústavní, jeho absence v důsledku derogace by
   vedla  k  ještě  většímu  zásahu  do ústavním pořádkem chráněné hodnoty
   nezávislosti  soudce,  totiž  k absenci právního základu pro materiální
   zabezpečení   soudců  v  období  měsíce  ledna  2013.  Nemůže-li  zásah
   Ústavního  soudu  vést  k  ústavně  konformnímu  stavu,  bylo  by proti
   principu  efektivity  ochrany  ústavnosti aplikovat derogaci mechanicky
   bez  přihlédnutí  k jejím důsledkům. Běh času v minulosti nelze zvrátit
   ani   rozhodnutím   Ústavního  soudu,  právní  následky  s  posuzovaným
   ustanovením spojené nastaly k 1. únoru 2013, vyhovující nález Ústavního
   soudu  mající  účinky  ex  nunc  by  s ohledem na § 71 odst. 4 zákona o
   Ústavním  soudu neměl schopnost ničeho změnit; Ústavní soud proto podle
   §  70  odst.  2 zákona o Ústavním soudu ve zbývající části návrh zamítl
   [srov.  též  například obdobné závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/03 ze dne
   9. července 2003 (N 109/30 SbNU 499; 211/2003 Sb.)].

   VIII.

   Právní důsledky derogačního výroku sub I pro zákonodárce a soudy

   89.  Zrušení  zákona  podle  čl.  87  odst.  1  písm. a) Ústavy zásadně
   nevyvolává  zpětné  účinky,  a  pokud  derogační  výrok  není  spojen s
   odkladem vykonatelnosti, působí s účinky

   ex nunc
   .  K  pozbytí platnosti zrušeného zákonného ustanovení tak dochází až k
   datu  vykonatelnosti nálezu. Zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o
   sobě  neznamená  revizi individuálních právních aktů založených na její
   aplikaci.  Proto  také  podle ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním
   soudu  platí,  že  „práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před
   zrušením  právního předpisu zůstávají nedotčena“. Na druhé straně nelze
   přehlédnout,  že  jestliže  Ústavní  soud ve svém nálezu konstatuje, že
   zákon  nebo  jiný  právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak
   tento  rozpor  byl  dán  i  po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v
   případech,  kdy  je  derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného
   právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto
   přirozeným  důsledkem,  že  se  dotčeným  jednotlivcům poskytne ochrana
   jejich  základních  práv  a  svobod  právě  tím, že se předmětný právní
   předpis  v  rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v nálezu
   Ústavního soudu, zpětně neaplikuje. Poskytnutí této ochrany je nakonec,
   jak  bude  potvrzeno  i níže, hlavní smysl oprávnění soudu podle čl. 95
   odst.  2 Ústavy (s přihlédnutím k čl. 4 Ústavy). Platí to však pouze za
   předpokladu,  že  poskytnutí  této  ochrany nebrání jiné základní právo
   nebo  důležitý  veřejný zájem, jemuž je v případě vzájemné kolize třeba
   dát   přednost.   Jestliže   by  například  v  právních  vztazích  mezi
   jednotlivci  znamenalo  zpětné  neaplikování protiústavního zákona sice
   ochranu základních práv jednoho účastníka tohoto právního vztahu, avšak
   současně  negativní  zásah  do základních práv jiného účastníka, jenž v
   minulosti  jednal v důvěře v zákon, byl by takovýto následek derogace s
   ohledem  na  princip  právní  jistoty  zásadně  (s  výjimkou  některých
   extrémních  případů  zásahů  do  základních  práv)  vyloučen.  Naopak v
   případě  vertikálních  právních  vztahů  mezi  státem a jednotlivcem má
   zásadně přednost ochrana základních práv a svobod jednotlivce. I zde je
   ovšem  třeba  brát  zřetel na to, že zpětné neaplikování protiústavního
   zákona  by mohlo za určitých okolností vést k ohrožení schopnosti státu
   plnit  své  funkce  (např.  s ohledem na dopad na státní rozpočet) či k
   ohrožení  jiného  důležitého  veřejného  zájmu,  v  důsledku čehož bude
   naopak  třeba  dát přednost právě právní jistotě a zachování současného
   stavu  [blíže k výše uvedenému výkladu např. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06
   ze dne 6. února 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) ve znění opravného
   usnesení  sp.  zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 3. dubna 2007; nález sp. zn. IV.
   ÚS  1777/07 ze dne 18. prosince 2007 (N 228/47 SbNU 983); nález sp. zn.
   Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.); nález
   sp.  zn.  Pl.  ÚS  15/09  ze  dne  8. července 2010 (N 139/58 SbNU 141;
   244/2010  Sb.),  bod  53; nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března
   2012  (N  45/64 SbNU 551), body 25 až 28; nález sp. zn. III. ÚS 3489/12
   ze  dne  23. května 2013 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), body 12 a
   13].

   90.  Uvedený  následek  se uplatní obdobně v případě derogačního nálezu
   Ústavního  soudu  jak  v  abstraktní,  tak  i konkrétní kontrole norem.
   Nakonec  samotný  §  71  odst.  2  zákona  o Ústavním soudu předpokládá
   nevykonatelnost  rozhodnutí  vydaných  na základě protiústavního zákona
   (za  předpokladu, že na tuto aplikaci dopadá příslušný derogační důvod,
   srov.  nález  sp.  zn. IV. ÚS 1777/07), což nepochybně nelze vykládat v
   tom  smyslu,  že obecné soudy nebo jiné orgány veřejné moci mají nadále
   vydávat rozhodnutí, u nichž bude předem zřejmé, že nebudou vykonatelná.
   V  těchto  případech  je  však  třeba  odlišovat abstraktní a konkrétní
   kontrolu  norem.  Jestliže  totiž  pro  abstraktní kontrolu norem platí
   shora  uvedené  prakticky  bezvýjimečně,  je třeba u konkrétní kontroly
   norem  pečlivě  vážit presumpci ústavnosti napadeného zákona a zájem na
   právní  jistotě  na  straně  jedné  a  zájem  toho,  kdo  svým jednáním
   inicioval  řízení  o kontrole norem u Ústavního soudu, na straně druhé.
   Lapidárně  řečeno,  nedávalo  by  žádný  rozumný  smysl,  pakliže by se
   vyhovující nález Ústavního soudu ohledně návrhu na zrušení aplikovaného
   zákonného  ustanovení  nemohl  pozitivně  projevit  v právní sféře toho
   účastníka  řízení, který buď sám podal tento návrh na zrušení zákonného
   ustanovení  spolu  s  ústavní stížností (§ 74 zákona o Ústavním soudu),
   anebo  byl účastníkem řízení u obecného soudu, který podle čl. 95 odst.
   2  Ústavy  předložil  Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona, který má
   při  řešení  věci použít [srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.
   31/10  ze dne 14. prosince 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.)]. Ani
   toto pravidlo ovšem nemusí platit bezvýjimečně, a to právě s ohledem na
   nezbytnost poměřování základních práv tohoto účastníka řízení na straně
   jedné  a  požadavku  právní  jistoty,  ochrany  základních  práv jiných
   účastníků  řízení  či  jiných ústavně chráněných hodnot na straně druhé
   (viz  výše).  Výsledek  tohoto  poměřování  přitom nemusí být z pohledu
   obecného soudu, jenž věc předkládá Ústavnímu soudu, zřejmý, přičemž pro
   její  posouzení  budou  klíčovým  východiskem  právě  závěry obsažené v
   případném derogačním nálezu.

   91.  Podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ke
   zrušení napadeného právního předpisu dojde „dnem, který v nálezu určí“.
   Podle  ustanovení § 58 odst. 1 stejného zákona nálezy vydávané v řízení
   o  kontrole  norem  „jsou  vykonatelné  dnem jejich vyhlášení ve Sbírce
   zákonů,  pokud  nerozhodne Ústavní soud jinak“. Z toho podle konstantní
   judikatury  Ústavního soudu plyne, že Ústavnímu soudu je dána možnost v
   odůvodněných  případech  odložit  vykonatelnost  zrušovacího  nálezu  v
   řízení  o  kontrole  norem.  Tímto  důvodem  je zejména situace, kdy by
   okamžité zrušení právního předpisu vyvolalo více negativní důsledky než
   jeho dočasná tolerance. Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud k
   odkladu vykonatelnosti přistoupil (viz bod 80).

   92.  Protože  se  však  v  daném  případě jedná o případ tzv. konkrétní
   kontroly  norem,  je  třeba  vážit,  jaké  dopady bude mít tento odklad
   vykonatelnosti  na  řízení, které vedlo k vydání tohoto nálezu, resp. i
   na  řízení  ve  věcech  dalších soudců, jež byla z důvodu podání tohoto
   návrhu  Městským  soudem v Brně přerušena a v nichž by tento nález mohl
   být zohledněn při rozhodování.

   93.  K  tomu  Ústavní  soud uvádí, že stanovení časových účinků zrušení
   protiústavního  právního předpisu je do určité míry otázkou, při níž se
   nelze omezit na čistě ústavněprávní argumentaci. Pokud by totiž Ústavní
   soud  nemohl  zohledňovat  i argumenty, zájmy a hodnoty další, pak by k
   odkladu  vykonatelnosti  neměl vlastně vůbec přistupovat. Při hodnocení
   toho,  zda  k  odkladu vykonatelnosti přistoupit a na jakou dobu, totiž
   nutně  zohledňuje např. náročnost právní úpravy, která by měla nahradit
   úpravu   zrušenou,   anebo   délku  legislativního  procesu,  a  nemůže
   odhlédnout  ani  od  takových  aspektů,  jako  je třeba termín voleb do
   Poslanecké  sněmovny.  Pokud  by tak totiž nečinil, nebylo by stanovení
   odkladu  vykonatelnosti takového nálezu účelné. Není proto nahodilé, že
   v  minulosti  stanovoval Ústavní soud odklad vykonatelnosti v délce jak
   několika málo měsíců, tak i přesahující jeden rok.

   94.  V  nyní  projednávané  věci  Ústavní  soud konstatuje, že jakkoliv
   obecně   platí,  že  by  se  i  při  stanovení  odkladu  vykonatelnosti
   zrušovacího  nálezu  toto  zrušení  mělo reálně projevit v právní sféře
   těch  účastníků,  jejichž  řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu, v
   projednávané  věci jsou splněny podmínky pro závěr, že se toto pravidlo
   neuplatní.  Při úvaze o právních účincích derogačního nálezu v řízení o
   kontrole  norem  je  totiž  třeba  zvažovat  i  jiné  aspekty než čistě
   procesněprávní,  což  ostatně  činí  i  ústavní soudy jiných evropských
   zemí.  Ústavní  soud  má  přitom za to, že tyto aspekty ve svém souhrnu
   vedou  k  závěru,  že  účinky  tohoto  nálezu mohou být aplikovány i na
   případy  těchto  účastníků  teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že
   tento  nález  nezakládá  nárok  na  zpětné doplacení rozdílu na platu a
   dalších  náležitostech  plynoucího z výše základny ve výši 2,75 násobku
   průměrné  mzdy  v  nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a
   ústavně  konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen
   již k datu 1. ledna 2013.

   95.  K  tomuto  závěru  vede  Ústavní soud především zájem na zklidnění
   celkové  atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na
   politické  scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud
   trvá  na  tom,  že  zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě
   protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět,
   že  zpětné  doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též
   nepředvídaný  zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu
   růstu  zmíněného  napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud přitom
   nemohl  přehlédnout,  že  zpětné  doplacení  požadovaných  částek by se
   týkalo  i  období,  kdy se Česká republika nacházela ve finanční krizi,
   resp.  teprve  se  z této krize pomalu zotavovala. Toto řešení by proto
   zřejmě  vedlo k nepochopení ze strany společnosti a bylo by i způsobilé
   oslabit  pozici  soudců a znevážit jejich funkci. Ústavní soud se totiž
   ani  nedomnívá, že by aplikovaný koeficient 2,75násobku průměrné mzdy v
   nepodnikatelské  sféře  u  soudců  vyvolával situaci, již by bylo možno
   označit  za  natolik  neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu
   nejen  do  budoucna,  nýbrž  i zpět. Ve svých úvahách vycházel rovněž z
   toho,  že  funkce  soudce  by měla být vnímána nejen v rovině profesní,
   nýbrž  také  osobnostní. Jednoduše řečeno, od soudce se neočekává pouze
   odbornost   a  vysoké  pracovní  nasazení,  nýbrž  také  bezúhonnost  a
   nadprůměrná  osobní  integrita  [viz např. § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o
   soudech,  soudcích,  přísedících  a  státní  správě  soudů  a  o  změně
   některých  dalších  zákonů  (zákon  o  soudech  a  soudcích)]. Proto má
   Ústavní  soud  za  to,  že  od této skupiny, která by měla představovat
   skutečnou  elitu společnosti, lze požadovat i větší míru velkorysosti a
   vstřícnosti než od skupin jiných.

   IX.

   Obiter dictum

   96.  Ústavní  soud  vydal tento nález v pomyslném „průběžném číslování“
   pod  pořadovým číslem XIV. Již čtrnáctkrát se v uplynulých letech musel
   zaobírat zásahy do materiálního zabezpečení soudců. Několikrát také již
   vyjádřil  naději,  že  je to snad naposled a že zákonodárce bude vnímat
   meze   možných   zásahů   prizmatem  ústavních  principů  platných  pro
   nezávislost moci soudní.

   97.  Právní  úprava materiálního zabezpečení soudců vystavěná na relaci
   trojnásobku  průměrné  mzdy v nepodnikatelské sféře s dvouletým časovým
   zpožděním  reflektující  vývoj  v nepodnikatelské sféře by mohla soudce
   řadit  do  vyšší  středostavovské vrstvy. Je to úprava, jež se nevymyká
   evropským  standardům  a  představuje  v zásadě průměr postavení soudce
   například  v  členských  zemích  Rady  Evropy.  Obsahuje rovněž raritní
   možnost  nominálního  snížení  platu,  pokud  se  sníží průměrný plat v
   nepodnikatelské  sféře  -  v  řadě  zemí  je plat soudce před takovýmto
   poklesem chráněn. V opakovaných řízeních před Ústavním soudem se zásahy
   zákonodárce   ukázaly  arbitrárními,  ba  podle  důvodových  zpráv  lze
   usuzovat  na  záměr vytvořit tlak na ponížení relace průměrného platu a
   platové  základny platné pro soudce. Takový tlak nelze prostě odůvodnit
   rozpočtovými  náklady  na  platy  soudců;  na  druhé  straně soudní moc
   neexistuje mimo ekonomickou realitu státu a uvedená relace není ústavně
   nedotknutelnou  veličinou.  Pro  zásah  do  ní by však musely být velmi
   pádné  argumenty doložené řádnými analýzami odměňování ve veřejné sféře
   za  situace  značně omezených možností státu při respektování ústavních
   garancí   nezávislosti   soudní   moci.  Ústavní  soud  nezaložil  svým
   rozhodnutím  nárok  na  zpětné  doplatky  za  období,  kdy  soudci byli
   neústavně  poškozeni  snížením  úrovně jejich materiálního zabezpečení,
   což  neznamená  jednou  provždy,  že  protiústavní zásahy nemohou mít i
   velmi  citelný  dopad na státní rozpočet. Předpokládá, že zákonodárce k
   datu  vykonatelnosti tohoto nálezu do právní úpravy vloží úpravu vážící
   platovou  základnu  na  ústavně konformní úroveň trojnásobku průměrného
   platu  v  nepodnikatelské  sféře,  a  na  druhé  straně by Ústavní soud
   nepřekvapilo,  pokud  by  soudci  od  započatých  sporů  ustoupili a po
   několikaletém  období  sporů bylo nastoleno období pochopení a vzájemné
   úcty, která přináleží činitelům představujícím pilíře státní moci.

   X.

   98.   Ústavní  soud  nemohl  vyhovět  navrhovateli  v  jeho  žádosti  o
   přednostní  projednání  návrhu (§ 39 zákona o Ústavním soudu) s ohledem
   na personální obměnu většiny pléna Ústavního soudu v roce 2013.

   Předseda Ústavního soudu:

   JUDr. Rychetský v. r.

   Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
   ve  znění  pozdějších  předpisů,  zaujali  k  výroku I rozhodnutí pléna
   soudci Jan Musil a Radovan Suchánek a k části výroku I rozhodnutí pléna
   soudce Vladimír Sládeček.