Nové předpisy

Zákoník práce 2012 - zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce - Hlava 1. § 364 - § 394 Přechodná ustanovení

ČÁST ČTRNÁCTÁ

   PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

   HLAVA I

   PŘECHODNÁ USTANOVENÍ

   § 364

   (1) Podle tohoto zákona se řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před
   1. lednem 2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

   (2)  Podle  dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající
   se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce
   nebo  dohody  o  pracovní  činnosti, jakož i další právní úkony učiněné
   před  1.  lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto
   dni.

   (3) Pracovní poměry založené podle dosavadních právních předpisů volbou
   nebo  jmenováním  se  považují  za  pracovní  poměry  založené pracovní
   smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru

   a) vedoucího organizační složky státu^7),

   b) vedoucího úředníka a vedoucího úřadu^104),

   c) vedoucího organizační jednotky organizační složky státu^7),

   d) ředitele státního podniku^13),

   e) vedoucího organizační jednotky státního podniku^13),

   f)  vedoucího  státního  fondu,  jestliže  je  v jeho čele individuální
   orgán^14),

   g) vedoucího příspěvkové organizace^15),

   h) vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace^15),

   i) ředitele školské právnické osoby^16) a

   j) kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem.

   (4)  Nároky  z  pracovního  úrazu,  k  němuž  došlo  přede  dnem nabytí
   účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců nebo z nemoci z
   povolání, která byla zjištěna přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy
   úrazového  pojištění  zaměstnanců,  na  náhradu  škody,  o kterých bylo
   pravomocně  rozhodnuto  nebo  o nich byla uzavřena dohoda anebo byla-li
   náhrada škody poskytována, se řídí dosavadními právními předpisy.

   (5) Náhrada škody z pracovního úrazu, k němuž došlo v době před nabytím
   účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců nebo z nemoci z
   povolání,  která  byla  zjištěna  v  době před nabytím účinnosti právní
   úpravy  úrazového  pojištění zaměstnanců, a nebyla poskytována, se řídí
   dosavadními   právními  předpisy.  Náhradu  škody  v  těchto  případech
   poskytne orgán, který je k tomu příslušný podle právní úpravy úrazového
   pojištění zaměstnanců.

   (6) Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993 nebo z
   nemoci  z povolání, která byla zjištěna před 1. lednem 1993, na náhradu
   škody,  o  kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla uzavřena
   dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, na jejichž uspokojování
   se  nevztahuje  zákonné  pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu
   při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle zákona č. 65/1965 Sb.,
   zákoník  práce,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  nebo povinné smluvní
   pojištění  podle  zvláštních  právních  předpisů,  se  řídí dosavadními
   právními předpisy, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

   (7)  Náhrada  za  ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a
   náhrada   nákladů   na   výživu   pozůstalých   příslušející   ke   dni
   předcházejícímu  dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění
   zaměstnanců  se  ode  dne  nabytí  účinnosti  právní  úpravy  úrazového
   pojištění  zaměstnanců  považuje  za úrazovou rentu a za úrazovou rentu
   pozůstalého  podle  právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců; její
   výše  však nesmí být nižší než náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
   pracovní neschopnosti nebo náhrada nákladů na výživu pozůstalých, která
   příslušela  poškozenému  nebo  pozůstalému  ke  dni předcházejícímu dni
   nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců.

   (8)  Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993, nebo
   z  nemoci  z  povolání,  která  byla  zjištěna  před 1. lednem 1993, na
   náhradu  škody,  o  kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla
   uzavřena  dohoda  anebo  byla-li  náhrada  škody  poskytována,  u nichž
   povinnost  uspokojit  tento  nárok  přešla  na  stát  přede dnem nabytí
   účinnosti  právní  úpravy  úrazového  pojištění  zaměstnanců,  se  řídí
   dosavadními právními předpisy; náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
   pracovní   neschopnosti   a   náhrada  nákladů  na  výživu  pozůstalých
   příslušející  ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy
   úrazového  pojištění  zaměstnanců  se  ode  dne nabytí účinnosti právní
   úpravy  úrazového pojištění zaměstnanců považují za úrazovou rentu a za
   úrazovou  rentu  pozůstalého  podle  právní  úpravy úrazového pojištění
   zaměstnanců.  Výše  úrazové renty a úrazové renty pozůstalého nesmí být
   nižší  než  výše  náhrady  za  ztrátu  na  výdělku po skončení pracovní
   neschopnosti   nebo   náhrady  nákladů  na  výživu  pozůstalých,  která
   příslušela  poškozenému  nebo  pozůstalému  ke  dni předcházejícímu dni
   nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců.

   (9)  Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993, nebo
   z  nemoci  z  povolání,  která  byla  zjištěna  před 1. lednem 1993, na
   náhradu  škody,  o  kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla
   uzavřena  dohoda  anebo  byla-li  náhrada škody poskytována, na jejichž
   uspokojování    se    nevztahuje    zákonné    pojištění   odpovědnosti
   zaměstnavatele  za  škodu  při  pracovním  úrazu nebo nemoci z povolání
   podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992
   Sb.,  nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních právních předpisů
   má   při   zrušení   zaměstnavatele  povinnost  uspokojit  tyto  nároky
   zaměstnavatel  určený  k  tomu  orgánem,  který  zaměstnavatele zrušil.
   Byla-li   při  zrušení  zaměstnavatele  provedena  likvidace,  má  tuto
   povinnost podle věty první orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát.
   Jestliže  povinnost  uspokojit nárok podle věty první vznikla po nabytí
   účinnosti  právní  úpravy  úrazového  pojištění  zaměstnanců,  řídí  se
   uspokojení  nároků  právní  úpravou  úrazového  pojištění  zaměstnanců.
   Náhrada  za  ztrátu  na  výdělku  po  skončení  pracovní neschopnosti a
   náhrada   nákladů   na   výživu   pozůstalých   příslušející   ke   dni
   předcházejícímu  dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění
   zaměstnanců  se  ode  dne  nabytí  účinnosti  právní  úpravy  úrazového
   pojištění  zaměstnanců  považuje  za úrazovou rentu a za úrazovou rentu
   pozůstalého;  její výše však nesmí být nižší než výše náhrady za ztrátu
   na  výdělku  po  skončení pracovní neschopnosti nebo náhrada nákladů na
   výživu  pozůstalých,  která  příslušela poškozenému nebo pozůstalému ke
   dni  předcházejícímu  dni  nabytí  účinnosti  právní  úpravy  úrazového
   pojištění zaměstnanců.

   Díl 1

   Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z
   povolání

   Oddíl 1

   Obecné ustanovení

   § 365

   (1)  Ode  dne  nabytí  účinnosti  tohoto zákona do dne nabytí účinnosti
   právní  úpravy  úrazového  pojištění  zaměstnanců  se  řídí odpovědnost
   zaměstnavatele  za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání §
   272  až  274  a  ustanoveními této hlavy, § 205d zákona č. 65/1965 Sb.,
   zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a
   zákona  č. 220/2000 Sb., a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví
   podmínky  a  sazby  zákonného  pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za
   škodu  při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č.
   43/1995  Sb.,  vyhlášky  č.  98/1996  Sb.,  vyhlášky  č.  74/2000 Sb. a
   vyhlášky č. 487/2001 Sb.

   (2)  Náklady správní režie pojišťoven v zákonném pojištění odpovědnosti
   zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání činí
   9  % z celkového objemu přijatého pojistného zaplaceného zaměstnavateli
   v daném kalendářním roce.

   Oddíl 2

   Rozsah odpovědnosti a zproštění se odpovědnosti

   § 366

   (1)  Zaměstnavatel  odpovídá  zaměstnanci  za  škodu vzniklou pracovním
   úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
   souvislosti s ním.

   (2)  Zaměstnavatel  odpovídá  zaměstnanci  za  škodu  vzniklou nemocí z
   povolání,  jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval
   u  zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou
   byl postižen.

   (3)  Jako  nemoc  z  povolání  se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím
   zařazením  do  seznamu  nemocí  z  povolání, a to od jejího zařazení do
   seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.

   (4)  Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti
   vyplývající  z  právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a
   ochrany  zdraví  při  práci,  pokud  se  odpovědnosti zcela nebo zčásti
   nezprostí.

   § 367

   (1)  Zaměstnavatel  se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda
   vznikla

   a)  tím,  že  postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo
   ostatní  předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
   při  práci,  ačkoliv  s  nimi  byl  řádně  seznámen  a jejich znalost a
   dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

   b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití
   jiných  návykových  látek  a  zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že
   tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

   (2)  Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda
   vznikla

   a)  v  důsledku  skutečností  uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že
   tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,

   b)  proto,  že  si  zaměstnanec  počínal  v rozporu s obvyklým způsobem
   chování  tak,  že  je  zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní
   předpisy  anebo  pokyny  k  zajištění  bezpečnosti a ochrany zdraví při
   práci,   jednal   lehkomyslně,   přestože  si  musel  vzhledem  ke  své
   kvalifikaci  a  zkušenostem  být  vědom,  že  si  může způsobit újmu na
   zdraví.  Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost
   a jednání vyplývající z rizika práce.

   (3)  Zprostí-li  se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, je povinen určit
   zaměstnavatel  část  škody,  kterou  nese  zaměstnanec, podle míry jeho
   zavinění;  v  případě  uvedeném  v  odstavci 2 písm. b) je však povinen
   uhradit zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody.

   (4)  Při  posuzování,  zda  zaměstnanec  porušil  právní  nebo  ostatní
   předpisy  anebo  pokyny  k  zajištění  bezpečnosti a ochrany zdraví při
   práci,  se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle
   nichž  si  má  každý  počínat  tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví
   jiných.

   § 368

   Zaměstnavatel  se  nemůže  zprostit  odpovědnosti  zcela  ani  zčásti v
   případě,  kdy  zaměstnanec  utrpěl  pracovní  úraz  při odvracení škody
   hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví,
   pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

   Oddíl 3

   Druhy náhrad

   § 369

   (1)  Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna
   nemoc  z  povolání,  je  zaměstnavatel  v  rozsahu,  ve kterém za škodu
   odpovídá, povinen poskytnout náhradu za

   a) ztrátu na výdělku,

   b) bolest a ztížení společenského uplatnění,

   c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

   d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.

   (2)  Způsob a výši náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat bez
   zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.

   § 370

   Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

   (1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší
   zaměstnanci  ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody
   způsobené  pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady
   mzdy  nebo  platu  podle  §  192  a plnou výší nemocenského. Náhrada za
   ztrátu  na  výdělku  podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho
   průměrného  výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních
   3    kalendářních    dnů   dočasné   pracovní   neschopnosti   nenáleží
   nemocenské^105)  nebo  kdy  mu  podle § 192 odst. 1 části věty druhé za
   středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.

   (2)  Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci
   i  při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu
   nebo  nemoci  z  povolání.  Průměrným výdělkem před vznikem škody podle
   věty  první  je  průměrný  výdělek  zaměstnance před vznikem této další
   škody.  Jestliže  před  vznikem této další škody příslušela zaměstnanci
   náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada
   za  ztrátu  na výdělku podle odstavce 1 se zaměstnanci poskytne do výše
   částky,  do  které  by  mu  příslušela  náhrada za ztrátu na výdělku po
   skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Za výdělek
   po  pracovním  úrazu  nebo  po  zjištění  nemoci z povolání se považuje
   náhrada mzdy nebo platu podle § 192 a nemocenské.

   § 371

   Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

   (1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
   při  uznání  invalidity  přísluší  zaměstnanci  ve  výši  rozdílu  mezi
   průměrným  výdělkem  před  vznikem  škody  a  výdělkem  dosahovaným  po
   pracovním  úrazu  nebo  po  zjištění  nemoci  z  povolání s připočtením
   případného  invalidního  důchodu  pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení
   invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů
   o  důchodovém  pojištění,  ani  k  výdělku  zaměstnance, kterého dosáhl
   zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

   (2)  Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci
   i  při  pracovní  neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní
   úraz  nebo  nemoc  z  povolání;  za  výdělek po pracovním úrazu nebo po
   zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše
   nemocenského.

   (3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
   při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je
   veden  v  evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu
   nebo  po  zjištění  nemoci  z  povolání  se  považuje  výdělek  ve výši
   minimální  mzdy  (§  111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal
   uchazečem  o  zaměstnání,  náhradu  za  ztrátu  na  výdělku po skončení
   pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které
   mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.

   (4)  Dosahuje-li  zaměstnanec  ze  své viny nižšího výdělku než ostatní
   zaměstnanci  vykonávající  u  zaměstnavatele  stejnou  práci nebo práci
   téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění
   nemoci  z  povolání  průměrný  výdělek,  kterého  dosahují tito ostatní
   zaměstnanci.

   (5)  Zaměstnanci,  který  bez  vážných  důvodů odmítne nastoupit práci,
   kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku
   podle  odstavce  1  pouze  ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před
   vznikem  škody  a  průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci,
   která  mu  byla  zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do
   výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

   (6)  Náhrada  za  ztrátu  na  výdělku po skončení pracovní neschopnosti
   přísluší  zaměstnanci  nejdéle  do  konce  kalendářního  měsíce, v němž
   dovršil  věk  65  let  nebo  do  data  přiznání  starobního  důchodu  z
   důchodového pojištění.

   § 372

   Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění

   (1)  Náhrada  za  bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje
   zaměstnanci jednorázově.

   (2) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a
   sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za
   bolest  a  ztížení  společenského  uplatnění  a určování výše náhrady v
   jednotlivých případech.

   § 373

   Účelně vynaložené náklady spojené s léčením

   Účelně  vynaložené  náklady  spojené  s léčením přísluší tomu, kdo tyto
   náklady vynaložil.

   § 374

   Škodou podle tohoto zákona není případná ztráta na důchodu.

   Oddíl 4

   Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance

   § 375

   (1)  Zemře-li  zaměstnanec  následkem  pracovního  úrazu  nebo nemoci z
   povolání,   je   zaměstnavatel   povinen  v  rozsahu  své  odpovědnosti
   poskytnout:

   a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,

   b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,

   c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,

   d) jednorázové odškodnění pozůstalých,

   e) náhradu věcné škody; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.

   (2) Práva vyplývající z odstavce 1 nejsou závislá na tom, zda postižený
   zaměstnanec  před  svou  smrtí uplatnil ve stanovené lhůtě svá práva na
   náhradu škody.

   § 376

   Náhrada  účelně  vynaložených  nákladů  spojených  s  léčením a náhrada
   přiměřených nákladů spojených s pohřbem

   (1)  Náhrada  účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada
   přiměřených nákladů spojených s pohřbem přísluší tomu, kdo tyto náklady
   vynaložil.  Od  přiměřených  nákladů  spojených  s  pohřbem  se  odečte
   pohřebné poskytnuté podle zvláštního právního předpisu.

   (2)  Náhradu  přiměřených  nákladů  spojených  s  pohřbem  tvoří výdaje
   účtované  za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo
   desky  do  výše nejméně 20 000 Kč, výdaje na úpravu pomníku nebo desky,
   cestovní  výlohy  a  jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení
   osobám blízkým.

   (3)  Vláda  může  vzhledem  ke  změnám,  které nastaly ve vývoji cenové
   úrovně,  zvýšit  nařízením  částku  na zřízení pomníku nebo desky podle
   odstavce 2.

   § 377

   Náhrada nákladů na výživu pozůstalých

   (1)  Náhrada  nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým
   zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to
   do  doby,  do  které  by  tuto  povinnost  měl,  nejdéle  však do konce
   kalendářního měsíce, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.

   (2)  Náhrada  nákladů podle odstavce 1 přísluší pozůstalým ve výši 50 %
   průměrného  výdělku  zaměstnance,  zjištěného  před  jeho  smrtí, pokud
   výživu  poskytoval  nebo  byl  povinen  poskytovat  jedné osobě, a 80 %
   tohoto  průměrného  výdělku,  pokud  výživu poskytoval nebo byl povinen
   poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé
   se  odečte důchod přiznaný pozůstalým. K případnému výdělku pozůstalých
   se nepřihlíží.

   (3)  Při  výpočtu  náhrady  nákladů  na výživu pozůstalých se vychází z
   průměrného  výdělku  zemřelého  zaměstnance;  náhrada nákladů na výživu
   všech  pozůstalých  nesmí  však  úhrnem  převýšit  částku,  do které by
   příslušela  zemřelému  zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle §
   371,  a  nesmí  být  poskytována  déle,  než  by  příslušela  zemřelému
   zaměstnanci podle § 371 odst. 6.

   § 378

   Jednorázové odškodnění pozůstalých

   (1) Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a
   nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč; rodičům
   zemřelého  zaměstnance,  jestliže  žili se zaměstnancem v domácnosti, v
   úhrnné  výši nejméně 240 000 Kč. Jednorázové odškodnění ve výši nejméně
   240  000  Kč  přísluší  i  v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v
   domácnosti pouze jeden rodič.

   (2)  Vláda  může  vzhledem  ke  změnám,  které nastaly ve vývoji mzdové
   úrovně  a  životních  nákladů,  zvýšit nařízením jednorázové odškodnění
   pozůstalých.

   § 379

   Náhrada věcné škody

   Náhrada věcné škody přísluší dědicům zaměstnance.

   Oddíl 5

   Společná a zvláštní ustanovení o odpovědnosti za škodu

   § 380

   (1)  Pracovním  úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo
   smrt  zaměstnance,  došlo-li  k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým,
   náhlým  a  násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů
   nebo v přímé souvislosti s ním.

   (2)  Jako  pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl
   pro plnění pracovních úkolů.

   (3)  Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě
   do zaměstnání a zpět.

   (4)  Nemocemi  z  povolání  jsou  nemoci  uvedené  ve zvláštním právním
   předpisu.

   § 381

   Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za
   ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou
   samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.

   § 382

   (1)  Při  zjišťování  průměrného  výdělku  pro  účely náhrady škody při
   pracovních  úrazech  nebo  nemocech  z  povolání  je  rozhodným obdobím
   předchozí  kalendářní  rok,  je-li toto rozhodné období pro zaměstnance
   výhodnější.

   (2)   Náhradu  za  ztrátu  na  výdělku  a  náhradu  nákladů  na  výživu
   pozůstalých   je   zaměstnavatel  povinen  vyplácet  pravidelně  jednou
   měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty.

   § 383

   Při omezení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech
   a nemocech z povolání se postupuje podle § 367.

   § 384

   (1)  Zaměstnavatel,  který  nahradil  poškozenému  škodu,  má  právo na
   náhradu  vůči  tomu,  kdo  poškozenému  za  tuto  škodu  odpovídá podle
   občanského   zákoníku,   a   to   v  rozsahu  odpovídajícím  míře  této
   odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

   (2)  Jde-li  o  náhradu  škody při nemoci z povolání, má zaměstnavatel,
   který  škodu  uhradil,  právo  na  náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u
   nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc
   z  povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po
   kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.

   (3)  Jde-li  o jinou škodu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo
   nemoci  z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o
   pracovních úrazech.

   § 385

   U  zaměstnance, který je v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z
   povolání v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody
   o  práci  konané  mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za
   ztrátu  na  výdělku  vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech
   těchto  pracovněprávních  vztazích,  a  to  po dobu, po kterou by mohly
   trvat.

   § 386

   (1)  Zaměstnanci,  který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna
   nemoc  z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při
   výkonu  práce  na  základě  dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu
   určitou,  přísluší  náhrada  za  ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl
   tento  pracovněprávní  vztah  skončit. Po této době přísluší náhrada za
   ztrátu  na  výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že
   postižený  by  byl  i  nadále  zaměstnán.  Ostatní  práva vyplývající z
   odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tím nejsou dotčena.

   (2)  Utrpí-li  pracovní  úraz  nebo byla-li zjištěna nemoc z povolání u
   poživatele  starobního  důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu
   třetího stupně, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, pokud
   nepřestal  být  zaměstnán  z důvodů, které nesouvisí s pracovním úrazem
   nebo  nemocí  z  povolání;  nepracuje-li  z  důvodů,  které  souvisí  s
   pracovním  úrazem nebo nemocí z povolání, přísluší mu náhrada za ztrátu
   na  výdělku  po  dobu, po kterou by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
   před  pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohl pracovat. Ustanovení
   § 371 odst. 6 platí i zde.

   § 387

   (1)  Cestou  do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova
   bydliště  (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na
   jiné  místo  určené  k  plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v
   lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště
   a zpět.

   (2)  Cesta  z  obce  bydliště  zaměstnance  na pracoviště nebo do místa
   ubytování  v  jiné  obci,  která  je  cílem  pracovní cesty, pokud není
   současně  obcí  jeho  pravidelného  pracoviště, a zpět se posuzuje jako
   nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.

   § 388

   Ve   výjimečných   případech   může  soud  výši  odškodnění  stanovenou
   prováděcím právním předpisem (§ 372 odst. 2) přiměřeně zvýšit.

   § 389

   Nepromlčují  se  práva  zaměstnance  na  náhradu za ztrátu na výdělku z
   důvodu  pracovního  úrazu  nebo  nemoci  z  povolání nebo jiné škody na
   zdraví  než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na
   náhradu  nákladů  na  výživu  pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z
   nich vyplývající se však promlčují.

   § 390

   (1)  Změní-li  se  podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující
   pro  určení  výše  náhrady  škody,  může  se  poškozený i zaměstnavatel
   domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

   (2)  Vláda  může  vzhledem  ke  změnám,  které nastaly ve vývoji mzdové
   úrovně,  upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na
   výdělku  příslušející  zaměstnancům  po  skončení pracovní neschopnosti
   vzniklé  pracovním  úrazem  nebo nemocí z povolání; to se vztahuje i na
   náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

   § 391

   (1)  Žáci  střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní
   jazykové zkoušky nebo studenti vyšší odborné školy odpovídají právnické
   osobě  vykonávající  činnost  dané  školy  nebo školského zařízení nebo
   právnické  nebo  fyzické  osobě, na jejíchž pracovištích se uskutečňuje
   praktické vyučování, za škodu, kterou jí způsobili při teoretickém nebo
   praktickém  vyučování  anebo  v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě
   došlo  při  výchově  mimo  vyučování  ve školském zařízení nebo v přímé
   souvislosti  s  ní,  odpovídají  žáci  nebo studenti za škodu právnické
   osobě vykonávající činnost tohoto školského zařízení. Studenti vysokých
   škol  odpovídají  vysoké škole za škodu, kterou jí způsobili při studiu
   nebo  praxi  ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v
   přímé  souvislosti  s  nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi
   nebo  v  přímé  souvislosti  s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické
   osoby,  odpovídají  studenti  právnické  nebo  fyzické  osobě, u níž se
   studium nebo praxe uskutečňovaly.

   (2)  Za  škodu,  která  vznikla  žákům  základních  škol  a  základních
   uměleckých  škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá
   právnická  osoba  vykonávající  činnost  dané  školy;  při výchově mimo
   vyučování  ve  školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá
   za   škodu   právnická  osoba  vykonávající  činnost  daného  školského
   zařízení.

   (3) Příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům
   středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové
   zkoušky  a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla
   porušením  právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém
   vyučování  ve  škole  nebo v přímé souvislosti s ním. Došlo-li ke škodě
   při  praktickém  vyučování  u právnické nebo fyzické osoby nebo v přímé
   souvislosti  s  ním,  odpovídá za škodu právnická nebo fyzická osoba, u
   níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Došlo-li ke škodě při výchově
   mimo  vyučování  ve  školském  zařízení  nebo v přímé souvislosti s ní,
   odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského
   zařízení. Vykonává-li činnost školy nebo školského zařízení organizační
   složka  státu  nebo  její  součást, odpovídá za škodu jménem státu tato
   organizační složka státu.

   (4)  Příslušná  vysoká škola odpovídá studentům vysokých škol za škodu,
   která  jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při studiu
   nebo  praxi  ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v
   přímé  souvislosti  s  nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi
   nebo  v  přímé  souvislosti  s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické
   osoby,  odpovídá  právnická  nebo  fyzická osoba, u níž se studium nebo
   praxe uskutečňovaly.

   (5)  Příslušná  právnická osoba vykonávající činnost školského zařízení
   odpovídá  fyzické  osobě  s  nařízenou  ústavní  výchovou nebo uloženou
   ochrannou  výchovou  a  fyzickým  osobám v preventivně výchovné péči za
   škodu,  která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při
   uskutečňování této činnosti nebo v přímé souvislosti s ní.

   § 392

   (1)  Fyzickým  osobám  plnícím  veřejné  funkce a funkcionářům odborové
   organizace  odpovídá  za  škodu vzniklou při výkonu funkce nebo v přímé
   souvislosti  s ní ten, pro koho byli činni; fyzické osoby a funkcionáři
   odpovídají za škodu tomu, pro koho byli činni.

   (2)  Osobám se zdravotním postižením, které nejsou v pracovním poměru a
   jejichž  příprava  na  budoucí  povolání  se  provádí  podle zvláštních
   předpisů, odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem, popřípadě nemocí
   z  povolání  při  této  přípravě  ten, u něhož se příprava pro povolání
   provádí.

   § 393

   (1)  Právo  na  náhradu  škody  vzniklé  pracovním  úrazem mají členové
   jednotek  sborů  dobrovolných hasičů obce a báňských záchranných sborů,
   kteří  utrpí úraz při činnosti v těchto sborech. V těchto případech jim
   odpovídá ten, u něhož je sbor zřízen.

   (2) Právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají fyzické osoby,
   které  na  výzvu správních úřadů nebo územního samosprávného celku nebo
   velitele  zásahu  a  podle jeho pokynů, popřípadě s jeho vědomím osobně
   napomáhají  při  zásahu  proti mimořádné události nebo při odstraňování
   jejích  následků  a utrpí při těchto činnostech úraz. Za škodu vzniklou
   tímto úrazem jim odpovídá správní úřad nebo obec, pokud zvláštní právní
   předpis nestanoví jinak.

   (3) Právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají fyzické osoby,
   které  dobrovolně v rámci akce organizované územním samosprávným celkem
   vypomáhají  při  plnění důležitých úkolů v zájmu společnosti, například
   fyzické  osoby,  které  dočasně vypomáhají při zvelebování obcí a utrpí
   při těchto činnostech úraz. Za škodu vzniklou tímto úrazem jim odpovídá
   ten, pro koho v době tohoto úrazu pracovaly.

   (4)  Právo  na  náhradu  škody  vzniklé  pracovním  úrazem mají členové
   družstev,  kteří  utrpí  úraz  při  výkonu  funkce  nebo  při dohodnuté
   činnosti  pro  družstvo,  zdravotníci Červeného kříže, dárci při odběru
   krve, členové Horské služby, jakož i fyzické osoby, které na její výzvu
   a  podle  jejích  pokynů  osobně  pomáhají při záchranné akci v terénu,
   fyzické   osoby,   které  dobrovolně  vykonávají  pečovatelskou  službu
   sociálního   zabezpečení,   a   fyzické   osoby,  které  byly  pověřeny
   zaměstnavatelem určitou funkcí nebo činností, jestliže utrpěly úraz při
   plnění úkolů souvisejících s výkonem příslušné funkce nebo činnosti. Za
   škodu  vzniklou  tímto  úrazem  jim  odpovídá ten, pro koho byli v době
   tohoto úrazu činni.

   Díl 2

   Použití  ustanovení  o  náhradě  mzdy,  platu  nebo  odměny  z dohody o
   pracovní  činnosti  při  dočasné  pracovní  neschopnosti  (karanténě) a
   některých dalších ustanovení

   § 393a

   (1)  Ustanovení § 57, § 66 odst. 1 věta druhá a § 192 až 194 se použijí
   poprvé  ode  dne,  kterým  nabývá  účinnosti  zákon  č. 187/2006 Sb., o
   nemocenském pojištění.

   (2)  Vznikla-li  dočasná  pracovní  neschopnost  nebo  byla-li nařízena
   karanténa  přede dnem, od něhož nabývá účinnosti zákon č. 187/2006 Sb.,
   o  nemocenském  pojištění,  náhrada  mzdy, platu nebo odměny z dohody o
   pracovní  činnosti  podle  §  192  až 194 po dobu této dočasné pracovní
   neschopnosti nebo karantény nepřísluší.

   Díl 3

   Použití prováděcích právních předpisů

   § 394

   (1)  Do  doby  vydání  prováděcích  právních předpisů k provedení § 104
   odst. 6, § 105 odst. 7, § 137 odst. 3, § 189 odst. 6, § 238 odst. 2 a §
   246 odst. 2 a 4 se postupuje podle

   a)  nařízení  vlády  č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší
   podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích,
   čisticích a dezinfekčních prostředků,

   b)   nařízení  vlády  č.  447/2000  Sb.,  o  způsobu  usměrňování  výše
   prostředků  vynakládaných  na  platy a na odměny za pracovní pohotovost
   zaměstnanců  odměňovaných  podle  zákona  o  platu a odměně za pracovní
   pohotovost   v  rozpočtových  a  v  některých  dalších  organizacích  a
   orgánech,

   c)  nařízení  vlády č. 494/2001 Sb., kterým se stanoví způsob evidence,
   hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů
   a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu,

   d)  nařízení  vlády  č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a
   kvalifikační  předpoklady  a  kterým se mění nařízení vlády o platových
   poměrech   zaměstnanců   ve  veřejných  službách  a  správě,  ve  znění
   pozdějších předpisů,

   e)  nařízení  vlády  č. 289/2002 Sb., kterým se stanoví rozsah a způsob
   poskytování  údajů do Informačního systému o platech, ve znění nařízení
   vlády č. 514/2004 Sb.,

   f) nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů
   zaměstnancům  rozpočtových  a  příspěvkových  organizací  s pravidelným
   pracovištěm v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů,

   g)  vyhlášky  č.  288/2003  Sb.,  kterou se stanoví práce a pracoviště,
   které  jsou  zakázány  těhotným  ženám,  kojícím ženám, matkám do konce
   devátého  měsíce  po  porodu  a  mladistvým, a podmínky, za nichž mohou
   mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání.

   (2)  Do  doby  nabytí  účinnosti  právní  úpravy úrazového pojištění se
   postupuje  podle  vyhlášky  č.  440/2001  Sb., o odškodňování bolesti a
   ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.