ČÁST ČTRNÁCTÁ
PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
HLAVA I
PŘECHODNÁ USTANOVENÍ
§ 364
(1) Podle tohoto zákona se řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před
1. lednem 2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
(2) Podle dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající
se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce
nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné
před 1. lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto
dni.
(3) Pracovní poměry založené podle dosavadních právních předpisů volbou
nebo jmenováním se považují za pracovní poměry založené pracovní
smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru
a) vedoucího organizační složky státu^7),
b) vedoucího úředníka a vedoucího úřadu^104),
c) vedoucího organizační jednotky organizační složky státu^7),
d) ředitele státního podniku^13),
e) vedoucího organizační jednotky státního podniku^13),
f) vedoucího státního fondu, jestliže je v jeho čele individuální
orgán^14),
g) vedoucího příspěvkové organizace^15),
h) vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace^15),
i) ředitele školské právnické osoby^16) a
j) kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem.
(4) Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo přede dnem nabytí
účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců nebo z nemoci z
povolání, která byla zjištěna přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy
úrazového pojištění zaměstnanců, na náhradu škody, o kterých bylo
pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla uzavřena dohoda anebo byla-li
náhrada škody poskytována, se řídí dosavadními právními předpisy.
(5) Náhrada škody z pracovního úrazu, k němuž došlo v době před nabytím
účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců nebo z nemoci z
povolání, která byla zjištěna v době před nabytím účinnosti právní
úpravy úrazového pojištění zaměstnanců, a nebyla poskytována, se řídí
dosavadními právními předpisy. Náhradu škody v těchto případech
poskytne orgán, který je k tomu příslušný podle právní úpravy úrazového
pojištění zaměstnanců.
(6) Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993 nebo z
nemoci z povolání, která byla zjištěna před 1. lednem 1993, na náhradu
škody, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla uzavřena
dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, na jejichž uspokojování
se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu
při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nebo povinné smluvní
pojištění podle zvláštních právních předpisů, se řídí dosavadními
právními předpisy, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
(7) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a
náhrada nákladů na výživu pozůstalých příslušející ke dni
předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění
zaměstnanců se ode dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového
pojištění zaměstnanců považuje za úrazovou rentu a za úrazovou rentu
pozůstalého podle právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců; její
výše však nesmí být nižší než náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo náhrada nákladů na výživu pozůstalých, která
příslušela poškozenému nebo pozůstalému ke dni předcházejícímu dni
nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců.
(8) Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993, nebo
z nemoci z povolání, která byla zjištěna před 1. lednem 1993, na
náhradu škody, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla
uzavřena dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, u nichž
povinnost uspokojit tento nárok přešla na stát přede dnem nabytí
účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců, se řídí
dosavadními právními předpisy; náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti a náhrada nákladů na výživu pozůstalých
příslušející ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy
úrazového pojištění zaměstnanců se ode dne nabytí účinnosti právní
úpravy úrazového pojištění zaměstnanců považují za úrazovou rentu a za
úrazovou rentu pozůstalého podle právní úpravy úrazového pojištění
zaměstnanců. Výše úrazové renty a úrazové renty pozůstalého nesmí být
nižší než výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo náhrady nákladů na výživu pozůstalých, která
příslušela poškozenému nebo pozůstalému ke dni předcházejícímu dni
nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců.
(9) Nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993, nebo
z nemoci z povolání, která byla zjištěna před 1. lednem 1993, na
náhradu škody, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla
uzavřena dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, na jejichž
uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992
Sb., nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních právních předpisů
má při zrušení zaměstnavatele povinnost uspokojit tyto nároky
zaměstnavatel určený k tomu orgánem, který zaměstnavatele zrušil.
Byla-li při zrušení zaměstnavatele provedena likvidace, má tuto
povinnost podle věty první orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát.
Jestliže povinnost uspokojit nárok podle věty první vznikla po nabytí
účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců, řídí se
uspokojení nároků právní úpravou úrazového pojištění zaměstnanců.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a
náhrada nákladů na výživu pozůstalých příslušející ke dni
předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění
zaměstnanců se ode dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového
pojištění zaměstnanců považuje za úrazovou rentu a za úrazovou rentu
pozůstalého; její výše však nesmí být nižší než výše náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo náhrada nákladů na
výživu pozůstalých, která příslušela poškozenému nebo pozůstalému ke
dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového
pojištění zaměstnanců.
Díl 1
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z
povolání
Oddíl 1
Obecné ustanovení
§ 365
(1) Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne nabytí účinnosti
právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců se řídí odpovědnost
zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání §
272 až 274 a ustanoveními této hlavy, § 205d zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a
zákona č. 220/2000 Sb., a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví
podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č.
43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb. a
vyhlášky č. 487/2001 Sb.
(2) Náklady správní režie pojišťoven v zákonném pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání činí
9 % z celkového objemu přijatého pojistného zaplaceného zaměstnavateli
v daném kalendářním roce.
Oddíl 2
Rozsah odpovědnosti a zproštění se odpovědnosti
§ 366
(1) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním
úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním.
(2) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z
povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval
u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou
byl postižen.
(3) Jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím
zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do
seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.
(4) Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti
vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti
nezprostí.
§ 367
(1) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda
vznikla
a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo
ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a
dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití
jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že
tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.
(2) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda
vznikla
a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že
tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,
b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem
chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní
předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své
kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na
zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost
a jednání vyplývající z rizika práce.
(3) Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, je povinen určit
zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho
zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen
uhradit zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody.
(4) Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní
předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle
nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví
jiných.
§ 368
Zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti v
případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody
hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví,
pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.
Oddíl 3
Druhy náhrad
§ 369
(1) Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna
nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu
odpovídá, povinen poskytnout náhradu za
a) ztrátu na výdělku,
b) bolest a ztížení společenského uplatnění,
c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.
(2) Způsob a výši náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat bez
zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.
§ 370
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší
zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody
způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady
mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za
ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho
průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních
3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží
nemocenské^105) nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za
středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci
i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání. Průměrným výdělkem před vznikem škody podle
věty první je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem této další
škody. Jestliže před vznikem této další škody příslušela zaměstnanci
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada
za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 se zaměstnanci poskytne do výše
částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Za výdělek
po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje
náhrada mzdy nebo platu podle § 192 a nemocenské.
§ 371
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po
pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením
případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení
invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů
o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl
zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci
i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní
úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše
nemocenského.
(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je
veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu
nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši
minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal
uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které
mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.
(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní
zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci
téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní
zaměstnanci.
(5) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci,
kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku
podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před
vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci,
která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do
výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
(6) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž
dovršil věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z
důchodového pojištění.
§ 372
Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění
(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje
zaměstnanci jednorázově.
(2) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a
sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za
bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v
jednotlivých případech.
§ 373
Účelně vynaložené náklady spojené s léčením
Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo tyto
náklady vynaložil.
§ 374
Škodou podle tohoto zákona není případná ztráta na důchodu.
Oddíl 4
Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance
§ 375
(1) Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti
poskytnout:
a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d) jednorázové odškodnění pozůstalých,
e) náhradu věcné škody; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.
(2) Práva vyplývající z odstavce 1 nejsou závislá na tom, zda postižený
zaměstnanec před svou smrtí uplatnil ve stanovené lhůtě svá práva na
náhradu škody.
§ 376
Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada
přiměřených nákladů spojených s pohřbem
(1) Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada
přiměřených nákladů spojených s pohřbem přísluší tomu, kdo tyto náklady
vynaložil. Od přiměřených nákladů spojených s pohřbem se odečte
pohřebné poskytnuté podle zvláštního právního předpisu.
(2) Náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem tvoří výdaje
účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo
desky do výše nejméně 20 000 Kč, výdaje na úpravu pomníku nebo desky,
cestovní výlohy a jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení
osobám blízkým.
(3) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji cenové
úrovně, zvýšit nařízením částku na zřízení pomníku nebo desky podle
odstavce 2.
§ 377
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých
(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým
zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to
do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce
kalendářního měsíce, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.
(2) Náhrada nákladů podle odstavce 1 přísluší pozůstalým ve výši 50 %
průměrného výdělku zaměstnance, zjištěného před jeho smrtí, pokud
výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 %
tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen
poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé
se odečte důchod přiznaný pozůstalým. K případnému výdělku pozůstalých
se nepřihlíží.
(3) Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z
průměrného výdělku zemřelého zaměstnance; náhrada nákladů na výživu
všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by
příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle §
371, a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému
zaměstnanci podle § 371 odst. 6.
§ 378
Jednorázové odškodnění pozůstalých
(1) Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a
nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč; rodičům
zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v
úhrnné výši nejméně 240 000 Kč. Jednorázové odškodnění ve výši nejméně
240 000 Kč přísluší i v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v
domácnosti pouze jeden rodič.
(2) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové
úrovně a životních nákladů, zvýšit nařízením jednorázové odškodnění
pozůstalých.
§ 379
Náhrada věcné škody
Náhrada věcné škody přísluší dědicům zaměstnance.
Oddíl 5
Společná a zvláštní ustanovení o odpovědnosti za škodu
§ 380
(1) Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo
smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým,
náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním.
(2) Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl
pro plnění pracovních úkolů.
(3) Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě
do zaměstnání a zpět.
(4) Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním
předpisu.
§ 381
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou
samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.
§ 382
(1) Při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při
pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím
předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance
výhodnější.
(2) Náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu
pozůstalých je zaměstnavatel povinen vyplácet pravidelně jednou
měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty.
§ 383
Při omezení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech
a nemocech z povolání se postupuje podle § 367.
§ 384
(1) Zaměstnavatel, který nahradil poškozenému škodu, má právo na
náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle
občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této
odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.
(2) Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má zaměstnavatel,
který škodu uhradil, právo na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u
nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc
z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po
kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.
(3) Jde-li o jinou škodu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o
pracovních úrazech.
§ 385
U zaměstnance, který je v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z
povolání v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody
o práci konané mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za
ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech
těchto pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly
trvat.
§ 386
(1) Zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna
nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při
výkonu práce na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu
určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl
tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za
ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že
postižený by byl i nadále zaměstnán. Ostatní práva vyplývající z
odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tím nejsou dotčena.
(2) Utrpí-li pracovní úraz nebo byla-li zjištěna nemoc z povolání u
poživatele starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu
třetího stupně, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, pokud
nepřestal být zaměstnán z důvodů, které nesouvisí s pracovním úrazem
nebo nemocí z povolání; nepracuje-li z důvodů, které souvisí s
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přísluší mu náhrada za ztrátu
na výdělku po dobu, po kterou by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohl pracovat. Ustanovení
§ 371 odst. 6 platí i zde.
§ 387
(1) Cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova
bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na
jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v
lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště
a zpět.
(2) Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa
ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není
současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako
nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.
§ 388
Ve výjimečných případech může soud výši odškodnění stanovenou
prováděcím právním předpisem (§ 372 odst. 2) přiměřeně zvýšit.
§ 389
Nepromlčují se práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z
důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na
zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na
náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z
nich vyplývající se však promlčují.
§ 390
(1) Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující
pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel
domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
(2) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové
úrovně, upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na
výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; to se vztahuje i na
náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
§ 391
(1) Žáci střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní
jazykové zkoušky nebo studenti vyšší odborné školy odpovídají právnické
osobě vykonávající činnost dané školy nebo školského zařízení nebo
právnické nebo fyzické osobě, na jejíchž pracovištích se uskutečňuje
praktické vyučování, za škodu, kterou jí způsobili při teoretickém nebo
praktickém vyučování anebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě
došlo při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé
souvislosti s ní, odpovídají žáci nebo studenti za škodu právnické
osobě vykonávající činnost tohoto školského zařízení. Studenti vysokých
škol odpovídají vysoké škole za škodu, kterou jí způsobili při studiu
nebo praxi ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v
přímé souvislosti s nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi
nebo v přímé souvislosti s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické
osoby, odpovídají studenti právnické nebo fyzické osobě, u níž se
studium nebo praxe uskutečňovaly.
(2) Za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních
uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá
právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo
vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá
za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského
zařízení.
(3) Příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům
středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové
zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla
porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém
vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. Došlo-li ke škodě
při praktickém vyučování u právnické nebo fyzické osoby nebo v přímé
souvislosti s ním, odpovídá za škodu právnická nebo fyzická osoba, u
níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Došlo-li ke škodě při výchově
mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní,
odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského
zařízení. Vykonává-li činnost školy nebo školského zařízení organizační
složka státu nebo její součást, odpovídá za škodu jménem státu tato
organizační složka státu.
(4) Příslušná vysoká škola odpovídá studentům vysokých škol za škodu,
která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při studiu
nebo praxi ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v
přímé souvislosti s nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi
nebo v přímé souvislosti s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické
osoby, odpovídá právnická nebo fyzická osoba, u níž se studium nebo
praxe uskutečňovaly.
(5) Příslušná právnická osoba vykonávající činnost školského zařízení
odpovídá fyzické osobě s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou
ochrannou výchovou a fyzickým osobám v preventivně výchovné péči za
škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při
uskutečňování této činnosti nebo v přímé souvislosti s ní.
§ 392
(1) Fyzickým osobám plnícím veřejné funkce a funkcionářům odborové
organizace odpovídá za škodu vzniklou při výkonu funkce nebo v přímé
souvislosti s ní ten, pro koho byli činni; fyzické osoby a funkcionáři
odpovídají za škodu tomu, pro koho byli činni.
(2) Osobám se zdravotním postižením, které nejsou v pracovním poměru a
jejichž příprava na budoucí povolání se provádí podle zvláštních
předpisů, odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem, popřípadě nemocí
z povolání při této přípravě ten, u něhož se příprava pro povolání
provádí.
§ 393
(1) Právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají členové
jednotek sborů dobrovolných hasičů obce a báňských záchranných sborů,
kteří utrpí úraz při činnosti v těchto sborech. V těchto případech jim
odpovídá ten, u něhož je sbor zřízen.
(2) Právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají fyzické osoby,
které na výzvu správních úřadů nebo územního samosprávného celku nebo
velitele zásahu a podle jeho pokynů, popřípadě s jeho vědomím osobně
napomáhají při zásahu proti mimořádné události nebo při odstraňování
jejích následků a utrpí při těchto činnostech úraz. Za škodu vzniklou
tímto úrazem jim odpovídá správní úřad nebo obec, pokud zvláštní právní
předpis nestanoví jinak.
(3) Právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají fyzické osoby,
které dobrovolně v rámci akce organizované územním samosprávným celkem
vypomáhají při plnění důležitých úkolů v zájmu společnosti, například
fyzické osoby, které dočasně vypomáhají při zvelebování obcí a utrpí
při těchto činnostech úraz. Za škodu vzniklou tímto úrazem jim odpovídá
ten, pro koho v době tohoto úrazu pracovaly.
(4) Právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají členové
družstev, kteří utrpí úraz při výkonu funkce nebo při dohodnuté
činnosti pro družstvo, zdravotníci Červeného kříže, dárci při odběru
krve, členové Horské služby, jakož i fyzické osoby, které na její výzvu
a podle jejích pokynů osobně pomáhají při záchranné akci v terénu,
fyzické osoby, které dobrovolně vykonávají pečovatelskou službu
sociálního zabezpečení, a fyzické osoby, které byly pověřeny
zaměstnavatelem určitou funkcí nebo činností, jestliže utrpěly úraz při
plnění úkolů souvisejících s výkonem příslušné funkce nebo činnosti. Za
škodu vzniklou tímto úrazem jim odpovídá ten, pro koho byli v době
tohoto úrazu činni.
Díl 2
Použití ustanovení o náhradě mzdy, platu nebo odměny z dohody o
pracovní činnosti při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě) a
některých dalších ustanovení
§ 393a
(1) Ustanovení § 57, § 66 odst. 1 věta druhá a § 192 až 194 se použijí
poprvé ode dne, kterým nabývá účinnosti zákon č. 187/2006 Sb., o
nemocenském pojištění.
(2) Vznikla-li dočasná pracovní neschopnost nebo byla-li nařízena
karanténa přede dnem, od něhož nabývá účinnosti zákon č. 187/2006 Sb.,
o nemocenském pojištění, náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohody o
pracovní činnosti podle § 192 až 194 po dobu této dočasné pracovní
neschopnosti nebo karantény nepřísluší.
Díl 3
Použití prováděcích právních předpisů
§ 394
(1) Do doby vydání prováděcích právních předpisů k provedení § 104
odst. 6, § 105 odst. 7, § 137 odst. 3, § 189 odst. 6, § 238 odst. 2 a §
246 odst. 2 a 4 se postupuje podle
a) nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší
podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích,
čisticích a dezinfekčních prostředků,
b) nařízení vlády č. 447/2000 Sb., o způsobu usměrňování výše
prostředků vynakládaných na platy a na odměny za pracovní pohotovost
zaměstnanců odměňovaných podle zákona o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech,
c) nařízení vlády č. 494/2001 Sb., kterým se stanoví způsob evidence,
hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů
a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu,
d) nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a
kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových
poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění
pozdějších předpisů,
e) nařízení vlády č. 289/2002 Sb., kterým se stanoví rozsah a způsob
poskytování údajů do Informačního systému o platech, ve znění nařízení
vlády č. 514/2004 Sb.,
f) nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů
zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným
pracovištěm v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů,
g) vyhlášky č. 288/2003 Sb., kterou se stanoví práce a pracoviště,
které jsou zakázány těhotným ženám, kojícím ženám, matkám do konce
devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky, za nichž mohou
mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání.
(2) Do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se
postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a
ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.
