297/2014 Sb.
SDĚLENÍ
Ústavního soudu
Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 dne 25.
listopadu 2014 ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip,
Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Pavel
Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková,
Vojtěch Šimíček, Milada Tomková a Jiří Zemánek na návrh III. senátu
Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
věci vedené před tímto senátem pod sp. zn. III. ÚS 1856/13,
toto stanovisko:
I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k
zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah
byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou
republiku závaznou (tj. od 18.3.1992); okamžik účasti této osoby na
rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.
II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před
přijetím tohoto stanoviska.
Odůvodnění:
I.
Incidenční rozhodnutí Ústavního soudu
1. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11
(N 111/65 SbNU 497) vyslovil názor, že nárok na náhradu za nemateriální
újmu založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva") se odvíjí od účasti dotčené osoby na
rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno
odsuzující rozhodnutí z padesátých let. K obdobnému závěru, tedy že v
případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou
újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo
trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to,
že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo
před 18. březnem 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát
Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12
a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na
http://nalus.usoud.cz). Protože III. senát Ústavního soudu dospěl k
právnímu názoru odchylnému, nezbylo mu než předložit postupem podle §
23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, věc plénu Ústavního soudu
s návrhem na zaujetí výše uvedeného stanoviska.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
2. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2013, jež byla zaevidována pod sp.
zn. III. ÚS 1856/13, stěžovatel A. M. (dále jen "stěžovatel") napadl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne
17. dubna 2012 č. j. 10 C 90/2010-77, rozsudek Městského soudu v Praze
(dále jen "městský soud") ze dne 27. července 2012 č. j. 13 Co
228/2012-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30
Cdo 3349/2012-104, a to pro porušení čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1
Úmluvy, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a
čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelova
žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení
částky 300 000 Kč, přestavující náhradu za nemajetkovou újmu, která
měla být stěžovateli způsobena tím, že byl rozsudkem Nižšího vojenského
soudu Brno ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt 205/50-III. uznán vinným
trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1
písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, ve
výkonu trestu byl od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952, přičemž usnesením
Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv
151/91 bylo zmíněné rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a usnesením
téhož soudu ze dne 13. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel uznává
vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst.
1 písm. b) trestního zákona, ale že se trest podle § 227 trestního řádu
neukládá (pozn.: toto unesení bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2007 sp. zn. 4 Tz 5/2007 zrušeno), následně však usnesením
Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 bylo
trestní stíhání stěžovatele podle § 188 odst. 1 písm. c) za použití §
172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno s tím, že skutek není
trestným činem. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatele nelze
odškodnit ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o
změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), a není možná ani (přímá) aplikace čl. 5 odst.
5 Úmluvy, neboť stěžovatel byl vězněn v době, kdy Česká republika ještě
nebyla její smluvní stranou.
4. Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatele
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Napadeným
usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím,
že není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sporná otázka spočívá v
tom, zda osoba nevinně vězněná před 18. 3. 1992 má nárok na
zadostiučinění, resp. náhradu nemateriální újmy. Dovolává se přitom
podpory právě právního názoru vyjádřeného v již zmíněném nálezu sp. zn.
I. ÚS 3438/11 (následovaného v několika dalších nálezech), dle kterého
není rozhodující, kdy byl poškozený vězněn, tedy kdy stát porušil své
závazky z mezinárodního práva, nýbrž kdy dosáhl zproštění obžaloby,
resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci, neboť před takovým
zprošťujícím rozhodnutím nemůže nikdo zadostiučinění žádat.
6. Spornou otázkou tedy je, zda lze aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5
Úmluvy, pokud k jednání státu porušujícímu čl. 5 odst. 1 písm. a)
Úmluvy došlo v době předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku
závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992 (v projednávané věci v letech 1950
až 1952), avšak toto porušení bylo (v rehabilitačním řízení)
deklarováno až po tomto datu.
III. a)
Základní východisko
7. Ústavní soud v prvé řadě vychází z toho, že Úmluva je mezinárodní
smlouvou, a jako taková musí být interpretována smluvními státy, tj.
podle pravidel mezinárodního práva, jež našla odraz ve Vídeňské úmluvě
o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. (dále jen "Vídeňská
úmluva"). Současně je třeba přihlédnout k tomu, že smluvní strany
ustanovily zvláštní orgán, v jehož kompetenci je výklad Úmluvy
(závazně) provádět (viz čl. 19 Úmluvy), a to Evropský soud pro lidská
práva (dále jen "ESLP").
8. Není sporu o tom, že povinností smluvních států, resp. jejich
orgánů, včetně soudních, je interpretovat Úmluvu tak, jak je
interpretována ze strany ESLP. Nesprávný postup vnitrostátního soudu
při výkladu práv a svobod chráněných Úmluvou pak zakládá
mezinárodněprávní odpovědnost. V této souvislosti však není bez
významu, že Úmluva stanoví pouze určitý minimální standard ochrany
základních práv a svobod, a smluvní strany Úmluvy tak mohou poskytovat
ochranu na vyšší úrovni. Pokud tedy smluvní strany například zakotví
další základní práva a svobody nad rámec těch uvedených v Úmluvě či
poskytují ochranu základním právům a svobodám nad rámec
ratione temporis
Úmluvy, je to záležitostí posouzení jejich situace, hodnot, ze kterých
vycházejí, atd. V této oblasti "nad rámec Úmluvy" (nikoli v jejím
rámci, kde se následně ovšem uplatňuje doktrína tzv. margin of
appreciation či marge d'appréciation) se smluvní strany mohou - z
hlediska Úmluvy - pohybovat "tam a zpět", tj. zvyšovat a snižovat
ochranu práv chráněných nad rozsah ochrany vyžadovaný Úmluvou, není-li
to v rozporu s jejich jinými mezinárodními závazky nebo ústavními
pravidly (tzv. klauzule věčnosti). Z toho plyne, že pokud vnitrostátní
soudy přijmou takový výklad, kterým přiznají určité právo osobě, která
se domáhá (přímé) aplikace Úmluvy, aniž by jí takové právo z Úmluvy
skutečně svědčilo, mezinárodní odpovědnost nevzniká, dojde-li ke změně
právního názoru. Stejné ovšem musí platit i v situaci, kdy základ pro
takový zvýhodňující postup neposkytuje ani vnitrostátní právo.
9. Další závěr významný pro projednávanou věc spočívá proto v tom, že v
takové situaci nevzniká mezinárodní odpovědnost státu (zde podle čl. 5
odst. 5 Úmluvy), pokud tento výklad opřený o určitý výklad Úmluvy
vnitrostátní soudy napraví pro jeho rozpor s ústavním pořádkem (zde čl.
42 a 49 Ústavy), a tím
de facto
, nikoli však
de constitutione lata
, sníží existující úroveň ochrany základních práv. V této souvislosti
Ústavní soud dodává, že posun v judikatuře vnitrostátních soudů či tzv.
judikatorní odklon, pokud jsou řádně odůvodněny, obvykle nejsou samy o
sobě v rozporu s Úmluvou [srov. např. rozsudek ze dne 14. 1. 2010 ve
věci Atanasovski proti Makedonii, stížnost č. 36815/03, bod 38;
rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2011 ve věci Nejdet Şahin a
Perihan Şahin proti Turecku, stížnost č. 13279/05, body 68-96;
rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011 ve věci Boumaraf proti Francii, stížnost
č. 32820/08; rozsudek ze dne 10. 5. 2012 ve věci Albu a další proti
Rumunsku, stížnost č. 34796/09, bod 34; pro výjimku z tohoto obecného
pravidla srov. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Del
Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 93
in fine
, body 111-118 a body 130-131 (změna judikatury v neprospěch
obžalovaného)].
10. Ovšem skutečnost, že v takovém případě nevzniká mezinárodní
odpovědnost smluvního státu za porušení Úmluvy, neznamená, že by vadný
výklad vnitrostátních soudů, opřený o Úmluvu, byl bez významu z
hlediska ústavního pořádku a jím založené parlamentní formy vlády a
principů právního státu, neboť vytvářením právního nároku nad rámec
Úmluvy orgány moci soudní zasahují do kompetence (jednají
ultra vires
), která je svěřena lidem legitimovanému zákonodárci ve smyslu čl. 2
odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 42 odst. 2 a čl. 49 Ústavy a soudní moci
podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Soudní moc (jejíž složkou tradičně není
vláda nad "měšcem" státu či diplomatická moc) je přitom povolána
poskytovat ochranu právům a rozhodovat o nárocích plynoucích ze zákona
a mezinárodních závazků státu (v této souvislosti i z čl. 9 odst. 5
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), nemůže je však
s ohledem na základ své legitimity sama vytvářet nad rámec vůle
demokraticky legitimovaného zákonodárce jak z hlediska ústavně
předvídaného obsahu a formy, tak z hlediska nákladů, které jsou s
jejich uspokojováním spojeny. V tomto směru zde naznačená doktrína
rozdělení úkolů státních orgánů váže i soudní moc.
11. Je nutno ještě pro úplnost dodat, že nejde o případ předpokládaný
ustanovením čl. 17 Úmluvy, neboť stát prostřednictvím zákonodárce žádné
právo dotčeným subjektům, které by prostřednictvím výkladu Úmluvy bylo
omezováno, nepřiznal.
III. b)
Aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy z pohledu
ratione temporis
12. Základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 Úmluvy zakládá
každému jedinci v prvé řadě vůči státu nárok zdržet se všech zásahů do
takto chráněné právní pozice; pokud k takovému protiprávnímu zásahu
(přesto) dojde, vzniká mu nárok odstranit jeho následky a nastolit
takový právní stav, aby byl v souladu s daným základním právem. Teprve
v případě, že odstranění závadného stavu není představitelné nebo
možné, jako třetí v pořadí připadá v úvahu nárok na odškodnění. Tento
(sekundární) nárok lze přímo odvozovat od předmětného základního práva,
přičemž jeho obsahem je náhrada veškeré materiální a imateriální újmy,
která byla dotčené osobě předmětným zásahem způsobena. Tohoto
subjektivního hmotného práva, výslovně zakotveného v čl. 5 odst. 5
Úmluvy, se lze dovolat u ESLP samostatně, jeho hlavní význam pak
spočívá v tom, že v těch státech, kde není Úmluva "přímo použitelná",
tyto zavazuje, aby přijaly takovou vnitrostátní právní úpravu, která s
daným právem bude korespondovat.
13. Pokud jde o otázku časové působnosti Úmluvy, ustálená judikatura
ESLP vychází z toho, že je nutno rozlišovat mezi trvající situací a
jednorázovým aktem, jehož následky se eventuálně projevují i v
současnosti. ESLP dále rozlišuje samotný zásah na straně jedné a
neúspěch následně podaných prostředků nápravy takového zásahu na straně
druhé s tím, že porušení práv zaručených Úmluvou je nutno odvozovat
nikoli z odmítnutí státu napravit daný zásah, ale ze zásahu samotného;
z hlediska časové působnosti je tudíž rozhodující okamžik či časový
úsek, ve kterém k zásahu došlo, v opačném případě by došlo k porušení
obecné právní zásady zákazu retroaktivity ve smyslu Vídeňské úmluvy;
neexistuje přitom všeobecná povinnost státu napravit křivdy nebo újmy,
které způsobil před ratifikací [viz rozsudek velkého senátu ze dne 8.
3. 2006 ve věci Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00; k
protiprávnímu jednání státu v době značně vzdálené (nucené práce
italských válečných zajatců - k deportaci došlo před 3. 9. 1953, kdy
Úmluva vstoupila pro Německo v platnost) viz rozhodnutí ze dne 4. 9.
2007 ve věci Associazione Nazionale Reduci dalla Prigionia dall'
Interna-mento e dalla Guerra di Liberazione a 275 dalších proti
Německu, stížnost č. 45563/04 (dostupné na
http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-82292)].
14. Určitou výjimku z tohoto pravidla - nutno zdůraznit pro specifické
případy porušení čl. 2 a 3 Úmluvy - představuje samostatná procesní
povinnost vést účinné vyšetřování, kdy okamžik prvotního zásahu do
předmětného základního práva nemusí být z daného hlediska určující. K
tomu viz rozsudek velkého senátu ze dne 9. 4. 2009 ve věci Šilih proti
Slovinsku, stížnost č. 71463/01; blíže k předpokladům odpovědnosti
státu z hlediska času za dané porušení srov. také rozsudek velkého
senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowiec a ostatní proti Rusku
(případ Katyň), stížnosti č. 55508/07 a č. 29520/09 (dostupný na
http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-127684), a
tam citovanou judikaturu ESLP k problematice
ratione temporis
, a to včetně obdobného výkladu čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech Výborem pro lidská práva v Ženevě. K
tomu Ústavní soud pouze zdůrazňuje, že předmětem tohoto stanoviska není
hodnocení zvláštností aplikace právě zmíněného čl. 9 odst. 5 tohoto
paktu (k tomu blíže Nowak, M.: U. N. Convention on Civil and Political
Rights. CCPR Commentary. 2. vyd., N. P. Engel, Kehl 2005, s. 237-240).
Jinak ani tato zmíněná výjimka (vedení efektivního vyšetřování) nevedla
ke zpochybnění zásady
ratione temporis
, jak byla výše předestřena, naopak tato zásada byla potvrzena. Konečně
není bez významu, že stejné stanovisko v minulosti zaujal Ústavní soud
i k možnosti aplikace Listiny na události, které se zběhly před její
účinností [srov. nález ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 197/96 (N 118/6
SbNU 353)], když dospěl k závěru, že stěží je možné dovozovat porušení
čl. 11 odst. 4 Listiny v roce 1966, kdy součástí českého
(československého) právního řádu vůbec nebyla.
15. Spornou otázkou v posuzovaném případě není, zda jde o výše zmíněnou
"trvající situaci", neboť se zcela zjevně jednalo o jednorázový zásah
státu do osobní svobody, jenž byl ukončen v 50. letech minulého století
propuštěním stěžovatele z výkonu trestu. S ohledem na samostatnou
povahu práva na odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy lze uvažovat
o variantě, že byť porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy nastalo před
rozhodným dnem, Úmluva je přesto aplikovatelná, neboť o odškodnění
rozhodoval národní soud až po tomto dni. Tato varianta by mohla být
(hypoteticky) opřena o úvahu, že Česká republika poté, co se stala
smluvním státem, byla povinna přijmout adekvátní opatření k nápravě
předmětného zásahu, eventuálně že sice takovou povinnost neměla, ale
pokud tak učinila, a to v podobě zákona o soudní rehabilitaci, musí
tato právní úprava reflektovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
16. Tak tomu ovšem být nemůže, a to i přes relativně autonomní povahu
daného základního práva (viz výše). V obecné rovině se k povinnosti
státu napravit nespravedlnost či újmu před ratifikací vyjádřil ESLP ve
výše citovaném nálezu ve věci Blečić proti Chorvatsku negativně, když v
bodu 81 uvedl, že platí, že ode dne ratifikace všechny činy a opomenutí
státu musejí být v souladu s Úmluvou, která smluvním státům neukládá
žádnou zvláštní povinnost napravit nespravedlnosti nebo újmy způsobené
předtím, než ratifikovaly Úmluvu, protože jakýkoli jiný přístup by
podkopal jak princip vyloučení zpětné působnosti, který zakotvuje
smluvní právo, tak základní rozdíl mezi porušením a reparací, na němž
je založeno právo odpovědnosti států [while it is true that from the
ratification date onwards all of the State's acts and omissions must
conform to the Convention (see Yagci and Sargin v. Turkey, 8 June 1995,
§ 40, Series A no. 319-A), the Convention imposes no specific
obligation on the Contracting States to provide redress for wrongs or
damage caused prior to that date (see Kopecký v. Slovakia [GC], no.
44912/98, § 38, ECHR 2004-IX). Any other approach would undermine both
the principle of non-retroactivity in the law of treaties and the
fundamental distinction between violation and reparation that underlies
the law of State responsibility; dostupné na
http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-72688].
Obdobně toto stanovisko v obecné rovině (nejen pro restituce majetku)
zdůraznil ESLP v rozsudku ze dne 8. 6. 2006 (stížnost č. 22860/02, věc
Woś proti Polsku - odškodnění nucených prací), kdy konstatoval, že
taková povinnost státu podle Úmluvy dodatečně nevzniká (there is no
general obligation under the Convention for States to compensate wrongs
inflicted in the past under the general cover of State authority,
dostupné na:
http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-75719).
17. Jde-li konkrétně o odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, citované
ustanovení vznik zmíněného nároku výslovně váže na porušení předchozích
odstavců, resp. na porušení z nich plynoucí (primární) povinnosti
státu. Nemohlo-li takové porušení nastat z důvodu, že příslušný
mezinárodněprávní závazek Českou republiku ještě nevázal, pak nelze ani
dovozovat porušení (sekundární) povinnosti. Pokud (přesto) Česká
republika přijala zákon o soudní rehabilitaci, na základě kterého
zrušila odsuzující rozhodnutí a stěžovatele odškodnila, jednala na
základě vnitrostátního práva mimo rámec svých povinností ve smyslu čl.
5 odst. 5 Úmluvy, a nelze jí ani vytýkat, že dané odškodnění neodpovídá
později nastaveným "parametrům", které vyplývají z citovaného
ustanovení. Jinak by nastal stav, kdy by se pozitivní krok smluvního
státu nakonec obrátil - na poli mezinárodní odpovědnosti - proti němu
samotnému v podobě zatížení, které nemohl v okamžiku ratifikace
předvídat.
18. V této souvislosti je třeba podotknout, že v opačném případě by
muselo platit, že např. vydáním restitučních zákonů vznikla odpovědnost
České republiky za porušování vlastnických práv (které k jejich vydání
vedlo) před účinností Úmluvy, resp. povinnost nápravy tohoto porušování
formou vrácení majetku či finanční náhrady, a to bez ohledu na to, kdy
k tomu došlo (tedy i před 25. únorem 1948 nebo v ještě vzdálenější
minulosti). Nic takového ovšem z judikatury ESLP vyvodit nelze, neboť
ta stojí na stanovisku (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9.
2004 ve věci Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98), že čl. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě nemůže být vykládán tak, že smluvním
státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který
byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy (viz k tomu
přehled judikatury a závěry z toho vyvozované v práci Kmec, J., Kosař,
D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 52-57, 1283-1285).
19. Právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 (a od něj
odvozených rozhodnutích) stojí (toliko) na argumentu, že teprve od
právní moci "rehabilitačního" rozsudku mohl stěžovatel žádat o
odškodnění (nemajetkové újmy). Tuto skutečnost však s ohledem na výše
uvedené důvody nelze pokládat z hlediska aspektu
ratione temporis
Úmluvy za relevantní. Pro něj má význam okamžik, kdy k zásahu státu
došlo, tedy kdy stát porušil své závazky z čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy
(viz výše sub 8), a nikoliv, kdy bylo rozhodnutí jeho orgánu, jež daný
zásah způsobilo, zrušeno. Jiný závěr by ostatně vedl k tomu, že
aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy by závisela na pozitivním
rozhodnutí vnitrostátního soudu, a naopak ostatní případy, v nichž bylo
vydáno rozhodnutí negativní či kde nebylo vydáno rozhodnutí žádné, by
zůstaly mimo její dosah, byť by u obou skupin byl potenciál porušení
čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy stejný. Zrušení odsuzujícího rozsudku je tedy
nutno považovat (pouze) za právní podmínku pro případné odškodnění
národním soudem podle vnitrostátního práva. Jiný závěr bez výslovné
opory v rozhodnutí demokratickými volbami legitimovaného zákonodárce by
mohl mít - promítnut do jiných oblastí a časových období našich dějin -
nedozírné následky, nehledě na to, že by tím docházelo k porušení
rovnosti v porovnání s množstvím dalších osob, které se staly obětí
protiprávního jednání minulých režimů na našem území.
20. Lze proto uzavřít, že stěžovatel by mohl žádat o odškodnění podle
čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jen pokud by mu (vůbec) nějaký nárok vznikl;
je-li podmínkou vzniku nároku protiprávní jednání (porušení čl. 5 odst.
1 Úmluvy), nikoliv zrušení odsuzujícího rozsudku vnitrostátním soudem,
tato prvně uvedená podmínka naplněna být nemohla, a to nikoliv
materiálně (ratione materiae), ale z hlediska času (
ratione temporis
).
III. c)
Aplikace čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě z pohledu
ratione temporis
a
materiae
21. Toto ustanovení má pro řešení daného problému podstatný význam.
Mezi ním a čl. 5 odst. 5 Úmluvy je jeden podstatný rozdíl - zakotvuje
zcela samostatný nárok hmotné povahy na odškodnění pro případ
justičního omylu. Použitelnost citovaného ustanovení se neodvíjí od
porušení práva, které je zakotveno v Úmluvě. Důsledkem toho je, že zde
(naopak) je z hlediska
ratione temporis
relevantní, kdy došlo ke zrušení konečného (odsuzujícího) rozsudku, a
nikoliv, kdy byl odsuzující rozsudek vydán (mohlo tedy tomu být ještě
před platností Úmluvy). Pokud byl konečný (odsuzující) rozsudek zrušen
za platnosti Úmluvy, pak je stát povinen postupovat podle tohoto
ustanovení. Z tohoto důvodu je lze aplikovat na daný případ.
22. Na straně druhé v posuzovaných případech povinnost České republiky
k odškodnění na základě tohoto ustanovení nevzniká. V duchu judikatury
ESLP (rozsudky ze dne 2. 11. 2010 ve věci Bachowski proti Polsku,
stížnost č. 32463/06, a ze dne 3. 7. 2008 ve věci Matveyev proti Rusku,
stížnost č. 26601/02) podmínkou aplikace daného ustanovení kromě jiného
je, že ke zrušení konečného (odsuzujícího) rozsudku došlo na základě
nové nebo nově odhalené skutečnosti, která vede k závěru, že došlo k
justičnímu omylu. Za takovou skutečnost však nelze považovat
přehodnocení důkazů v původním trestním řízení či jiné právní
zhodnocení věci (v prvně uvedené věci šlo o podobnou situaci, neboť
stěžovatel šířil v roce 1959 letáky proti Sovětskému svazu).
23. Vyloučit lze i postup na základě kombinace obou ustanovení, tedy že
by časová aplikovatelnost Úmluvy byla vyvozována z čl. 3 Protokolu č. 7
k Úmluvě, věcná pak z čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
24. S ohledem na výše uvedené proto nebylo možné zabývat se případným
výkladem nároku na odškodnění za nemateriální újmu s přihlédnutím k
tvrzením stěžovatele, v čem měla ona nemateriální újma spočívat, zda
lze mezi protikonvenčním omezením osobní svobody a tvrzenou újmou
nalézt příčinnou souvislost, popř. v jakém rozsahu (srov. rozsudek ze
dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95;
dostupný v ASPI pod ID: JUD25517CZ) se tak má stát, popř. bude-li
dostačující konstatování porušení takového práva či svobody (např.
rozhodnutí Hood proti Spojenému království a věc Cable a další proti
Spojenému království; dostupné v ASPI pod ID: JUD25418CZ).
IV.
Časové účinky tohoto stanoviska
25. Jak plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud dospěl k právnímu
závěru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného dříve ve
vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy v několika výše citovaných
nálezech. Nárok na náhradu nemateriální újmy tedy nelze opřít o čl. 5
odst. 5 Úmluvy. Jiná je však otázka, zda se tento odlišný právní závěr
nutně musí projevit též v judikatorním odklonu z hlediska meritorního
rozhodnutí nyní projednávaného případu. Při hledání odpovědi na takto
položenou otázku Ústavní soud vycházel z několika základních úvah.
26. V aplikační praxi soudů je jistě možné, aby docházelo k tzv.
judikatorním odklonům (změnám). Tento jev je do značné míry přirozený,
neboť odráží skutečnost, že proces interpretace a aplikace práva není
statický, nýbrž dynamický, a soudy, poctivě hledající nejsprávnější a
nejspravedlivější řešení rozhodovaných případů, mohou později dospět k
přesvědčení, že řešení, které volily dříve, není z řady důvodů
optimální. Nedokázaly např. zcela domyslet všechny možné argumentační
roviny věci, dopustily se logické chyby, vnímají nutnost zohlednit
vývoj právní doktríny, cítí potřebu zareagovat na rozhodovací činnost
zahraničních či mezinárodních soudů anebo se změní celkový kontext
právní úpravy. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp.
zn. III. ÚS 3221/11, "změna judikatury, zvláště jedná-li se o
judikaturu ustálenou, nutně vždy vyvolává konflikt mezi potřebou právní
jistoty a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí. V tomto
ohledu však hraje významnou roli postulát vnitřní otevřenosti soudního
rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání
práva a příkaz spravedlivého procesu. Nutno také jistě souhlasit s tím,
že judikatura, zvláště ustálená, upevňuje právní očekávání dotčených
osob, současně však neexistuje žádné ústavně chráněné očekávání v její
,nezměnitelnost', neboť po formální stránce tato představuje
(nanejvýše) subsidiární pramen práva a jako takový - ve srovnání se
zákonem - může zakládat podstatně ,slabší' očekávání dotčených osob, z
faktického hlediska pak dané očekávání je v kontrastu s obvykle
přítomným prvkem nejistoty ohledně výsledku sporu."
27. V každém případě však platí, že k judikatorním odklonům by mělo
docházet spíše výjimečně, a že by tedy neměly být pravidlem. Jakýkoliv
judikatorní odklon výše postaveného soudu, který provádí sjednocování
judikatury, totiž způsobuje určité "rozkolísání" rozhodovací činnosti
soudů níže postavených, navozuje právní nejistotu a může vést k
obtížnější předvídatelnosti práva. Každý soud, který k judikatornímu
odklonu přistupuje, si proto musí být velmi dobře vědom těchto rizik a
"negativních externalit", a měl by proto respektovat zásadu
zdrženlivosti a sebeomezení. Prostě řečeno, i stabilní (byť nikoliv
optimální) judikatura je hodnotou per se. Jak proto v minulosti
opakovaně uvedl Ústavní soud, změnu ustálené judikatury lze nepochybně
považovat za negativní z hlediska principů právní jistoty a důvěry
občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně, naopak
proces "zkvalitňování" práva je jevem prospěšným, a tudíž i žádoucím, a
z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici, včetně nejvyšších soudů
[srov. nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU
473) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)].
Ne vždy lze ovšem takovou změnu považovat za skutečně nezbytnou, a
proto Ústavní soud v této souvislosti v minulosti akcentoval princip
zdrženlivosti; pravidlem by tak mělo být, že není-li zcela jasné, který
z výkladů si zaslouží přednost, měla by být zachována dosavadní
judikatura (
non liqued
).
28. V případě Ústavního soudu je třeba připomenout a zdůraznit, že jeho
úkolem je ochrana ústavnosti, což je třeba nazírat jednak jako
objektivní kategorii, v případě řízení o ústavní stížnosti však zejména
jako imperativ ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
Tento úkol, byť samozřejmě svěřený všem soudům (čl. 4 Ústavy České
republiky), je totiž nejvíce akcentován právě u Ústavního soudu.
29. Pokud proto Ústavní soud v konkrétním případě zvažuje, zda je
namístě přistoupit k judikatornímu odklonu, nemůže abstrahovat od
právních vztahů, jejichž výklad by se v důsledku tohoto odklonu změnil.
Se značnou dávkou zjednodušení přitom lze tyto vztahy rozdělit na
vztahy vertikální a horizontální, kdy vertikálním vztahem je míněn
vztah čistě mezi jednotlivcem a státem (resp. veřejnou mocí, viz např.
daňové řízení), zatímco horizontální vztah se odehrává primárně mezi
soukromoprávními subjekty navzájem (typicky občanskoprávní spor). Jinak
řečeno, zatímco u typicky vertikálních vztahů se důsledky judikatorního
odklonu mohou negativně projevit buď pouze u státu (veřejné moci),
anebo naopak jen u dotčeného jednotlivce, je tomu u horizontálního
vztahu tak, že se promítne do právní sféry některého soukromého
subjektu vždy. Ústavní soud by proto měl pečlivě vážit dopady
případného judikatorního odklonu nejvíce tehdy, pakliže se jeho
negativní dopady projeví ve sféře soukromé osoby, jejíž základní práva
je povinen chránit.
30. Jakkoliv tedy judikatorní odklon nepochybně je způsobilý narušit
zmíněnou právní jistotu a stabilitu judikatury vždy, s největší
obezřetností by měl Ústavní soud přistupovat právě k těm případům, kdy
se jedná o čistě vertikální vztah a důsledky judikatorního odklonu se
projeví negativně právě jen u jednotlivce. Jak totiž Ústavní soud
setrvale traktuje, vychází z principu primátu jednotlivce před státem,
a tedy z ochrany jeho ústavně zaručených základních práv právě vůči
veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu proto není a ani nemůže být
ochrana vrchnostensky vystupujícího státu před jednotlivci, nýbrž právě
naopak: ochrana základních práv jednotlivců proti státu, potažmo
veřejné moci.
31. V nyní projednávané právní otázce je zřejmé, že judikatorní odklon,
který by spočíval pouze v konstatování nemožnosti postupu podle čl. 5
odst. 5 Úmluvy v případě uplatněných nároků na nemateriální újmu za
zásah do osobní svobody, ke kterému došlo před závazností Úmluvy pro
Českou republiku, by v případě čistě retrospektivního řešení nutně vedl
k zamítání těchto uplatněných nároků, o nichž zatím ještě nebylo
rozhodnuto. Stalo by se tak přitom za situace, kdy Ústavní soud po dobu
několika let jejich oprávněnost uznával a kdy tyto nároky v důsledku
judikatury Ústavního soudu akceptovaly i obecné soudy [viz nálezy ze
dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ze dne 4. 3.
2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. 4. 2013 sp.
zn. IV. ÚS 662/12, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12, ze dne 5.
11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13, ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS
644/13 a IV. ÚS 2265/13 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Někteří navrhovatelé proto zřejmě teprve na základě znalosti této
judikatury svoje nároky uplatnili, neboť očekávali, že jim bude
vyhověno. Z povahy věci je navíc zřejmé, že se jedná pouze o omezený
počet případů, kterých se tyto judikatorní závěry mohou přímo týkat.
32. Na základě těchto obecnějších úvah se proto Ústavní soud zabýval
tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nutně
plyne, že těmto - v současnosti již uplatněným - nárokům nelze vyhovět.
Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
33. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, judikatorní odklon, který je
tímto stanoviskem proveden, může mít buď prospektivní, anebo též
retrospektivní účinky. Ohledně jeho prospektivních účinků, tedy ve
vztahu k potenciálním řízením, která ještě nebyla zahájena, nelze
vznášet žádné rozumné pochybnosti, a proto není třeba v tomto směru ani
blíže argumentovat.
34. Ve vztahu k účinkům retrospektivním však Ústavní soud vychází z
toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi
státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto
použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození
právní sféry jiných osob. Je třeba vycházet rovněž z toho, že Ústavní
soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných
případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Učinit za této situace
judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá
prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by proto
Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další
nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se
nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly
svých práv, nicméně jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich
případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem.
35. Je přitom notorietou připomínat, že otázka soudních rehabilitací
představuje (pouze) jednu ze složek snah o vyrovnání se s
předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval
základní práva a svobody jednotlivců. Při jejím výkladu je proto třeba
volit nikoliv restriktivní, nýbrž extenzivní přístup. V opačném případě
by se totiž mohl i v našich podmínkách naplnit smutný povzdech známé
východoněmecké disidentky a bojovnice za lidská práva Bärbely
Bohleyové, která na margo zúčtování s minulostí uvedla: "Obyvatelé NDR
si přáli spravedlnost, a namísto toho dostali právní stát."
36. Ústavní soud proto uzavírá, že judikatorní odklon učiněný v tomto
stanovisku nelze vykládat tak, že se vztahuje retrospektivně i na
řízení, která byla zahájena před jeho vydáním, nýbrž je třeba ho
aplikovat pouze
pro futuro
(prospektivně).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v.r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Jan
Filip, Vladimír Kůrka, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.
